Re: Měly jste někdy tak bídný osobní život, že jste měly dojem, že se z toho nevyhrabete a nakonec vyhrabaly?

Dětství, konkrétně druhý stupeň základky...byla jsem ve stavu, kdy jsem už nepřemýšlela, jestli se zabít, ale jak se zabít...Škola, Sokol, rodina, mé tři světy, ve kterých jsem se cítila cizí. A ten, kde jsem se cítila někým, dost náhle skončil, protože po revoluci se rozpadl Svazarm, v UL nebylo kde pokračovat a do Děčína mě naši nepustili...ve škole šikana 4. stupně, v Sokole nenávist kvůli ségře - neoblíbené cvičitelce a permanentní boj o jedinou kamarádku, od které mě chtěla odstavit jedna Ivana (o to víc jsem měla pocit, že mi nadávají, když mi tak říkají...). Doma neshody mezi rodiči, ségra, která se mě snažila vychovávat po svém (všechno jsem dělala špatně), nikdo mě neposlouchal, nikdo mi nevěřil...každonoční pomočování jako důsledek skoro až do dospělosti...

Pak během gymplu nárůst sebevědomí, v osmnácti po maturitě vrchol, cítila jsem se silná, dostala jsem se na školu, na kterou jsem chtěla, doma došlo k neuvěřitelnémnu uvolnění pravidel (do osmnácti jsem třeba nesměla být venku déle jak do 20:00, jen výjimečně, taneční nebo kino, ale ihned po skončení domů), najednou jsem prostě byla dospělá...
Vím, že nemám být na co hrdá, ale pomohlo mi i to, že jsem v šestnácti jedné holce částečně přebrala kluka (ale nechtíc, prostě se to stalo a docela dlouho to trvalo, ten náš tajný vztah), pak jsem měla ještě další kluky, to bylo něco, co v patnácti vypadalo jako sci-fi, hlášky že "se mnou jedině násadou od koštěte" byly tehdy zcela obvyklé a pronášely se veřejně ke všeobecnému pobavení...

Ve 20 skvělý partner, o dva roky později svatba, za další dva roky první miminko, pak další tři, pár krizí, ale pořád spolu, vztah sice poněkud neobvyklý, ale ustálený a zdá se, že oboustranně víceméně spokojený.

Černo jen dočasně, když mi krátce po sobě zemřeli oba rodiče, a ještě jsem mezi tím měla malér tady na rodině, nějak se to sešlo, tak vím, že jsem rok nějak nefungovala, nepamatuju si z té doby nic, jen to, že jsem hodně spala a odpoledne bývala s dětmi venku, abych s nimi nebyla sama, to jsem nezvládala...

Ale z toho mi pomohlo přestěhování a současně práce, to šlo jedno z druhým...a od té doby střídavě oblačno, ale nic, co by se dalo nazvat bídným životem...jen občas hodně černý den, jako třeba dneska, ale to zase přejde, protože to je hrozný okamžik v jinak slušné situaci, to je něco jiného, než ty chvíle, kdy by člověk chtěl hlavně nebýt.....