Re: po operaci

Teď koukám na tu zprávu je tam napsáno transpozice MTA a OT cuboidea sin. Já ta s dvojčaty nejsem. Měla jsem z toho taky strach, protože Matěj je hodně živej a má 15 kilo a já jsem houžvička a manžel voják není pořád doma. Takže jsem měla strach, jak ho budu nosit atd., jak to on bude zvládat, jak ho udržím v klidu. Musím říct, že to bylo zbytečné. On věděl, že nožičky nemá v pořádku, ukazovala jsem mu vše na starším bráchovi. Když jsme jeli na Bulovku, tak věděl že se mu budou srovnávat nožičky. Ale až když jsme tam byli, tak na ostatních dětech pochopil co je sádra a myslím, že se začal bát, když tam viděl děti se sádrama až do půl pasu, nebo šrouby z nohou a rukou. A upřímně mě to taky nedodalo, když jsme přijeli domu, zavřela jsem se do koupelny a řvala jsem jak želva. Měli jsme tam být jen 1 týden, ale Dougl řekl, že pravá nožička je hodně špatná, a že to bude rozsáhlejší operace a, že na druhou půjde, podle toho jak snese operaci první. Původně mu měli dělat obě najednou. Musím říct, že sice jsou to odborníci, ale totálně mě štve, že si tam přijdete, jak když je otravujete, pořád jsem se ptala, co mu vlastně budou dělat a nikdo mi neodpověděl, jen se mezi s sebou baví latinou a pak řekne Dougl rozuměla jste tomu? Až po operaci přišla Fridrichová a řekla co mu dělali. Než šel na operaci, mluvila jsem s anestezioložkou, jak tam bude dlouho. Divila se, že to nevím? No prostě neinformujou. Já vím mají toho hodně, protože po vizitě letí k operacím na ambulance a vlastně na oddělení fungujou jen sestry, které nic nesmí říct. Je vidět, že je jich tam málo.
Matěj měl anestezii na 1,5 hod. Odvezli ho v 9 a přivezli ho 16:30, celou dobu jsem nevěděla co se děje. Ve tři jsem se šla zeptat, jestli je vše v pořádku a sestry mi řekli, že jo, že kdyby nebylo, tak už bych to věděla, že nechávají na JIPCE děti, tak dlouho dokud se neproberou. Po druhé operaci to měl na 45minut anestezii, byl zpátky za 3 hodiny.
Bála jsem se anestezii, že bude mít dvě za s sebou, aby to nepostihlo mozek. Ale když jeho první věta byla: "Maminko já jsem nechtěl jít spinkat, a proč jsem tam byl zase sám." Tak jsem věděla, že je OK.
V nemocnici to přežil na dvd, pexesu, puzzle a tablet. To jsme se tedy stali závislý. Protože na to, byl odkázaný i doma. Překvapil mě, byl úplně v pohodě, ale fakt je, že poslední dva týdny byl protivný. Ale byl hodnej a trpělivej. Dokonce mu můj chlap řekl, že je zlatej. Když to ošklivě řeknu, dlouho u nás nebyl takovej klid. Čurali jsme do skleněné flašky, abych ho nemusela pořád nosit a jezdili jsme doma na golfkách, do kterých jsem vložila prkno s polštářem, aby měl nohy nahoře. Ustřihla jsem svoje teplé punčocháče, takže měl sádry schované celé, aby nespal v kouskách sádry, jen mu koukali prstíky. Byl v overalu, takže lehce se převléknut a pindík se je vystrčil na čurání. Sprchovali jsme ho s igeliťáka. A venku jezdil ve vozíku za kolo, byl zabalenej ve spacáku a manžela ponošky a bylo teplo.
Doufám, že Ti to trochu pomůže. On je v pohodě a snad už budem i chodit.