Re: Rozchod

Ahoj Natascho!

Tak za prvé: absolutně nesouhlasím s pohledem, že porozchodová bolest je přímo úměrná délce vztahu. Sice na to lidi často poukazují (byli jsme spolu 10 let!), ale podle mě s člověkem otřese klidně i "jen" několikaměsíční vztah. Takže to, že jste spolu byli "jen" 8 měsíců ti teď situaci neulehčí.

Co ti poradit? Mně vždycky pomohla jakási moje hrdost a ego, chceš-li ješitnost.
On mě nechal, má jinou, jezdí na dovolené, směje se, plánuje a já jsem troska? Ano, nějaká ta trpící fáze musí proběhnout (pro mě to po mém nejhorším rozchodu v životě byly 3,5 měsíce), ale pak už si prostě musím poručit, racionálně si zdůvodnit, že JEMU už nehodlám obětovat ani jednu bezesnou noc, ani jeden den a chvíli. Seděla jsme na posteli, večer, vyčerpaná z toho rozchodu, po těch 3,5 měsících, a řekla si, že ráno už chci jinej život, že to je věc, kterou můžu změnit. A ráno jsem se toho nového pohledu zuby nehty držela. A bylo to 100x lepší. Ale u mě ještě hrálo roli to, že mi několik let před tím tragicky partner zahynul a to je teprve věc....rozchod je jen rozchod. je to nejběžnější situace na světě. Denně ji prožívá tisíc a jeden člověk. Člověk si to musí odžít, ale musí tomu dát hranice. Mně by za to, abych marnila další dny čučením do zdi, nikdo nestál. Musela jsme si pomoct i když ten dřívější přítel jeden den odjel s tím, že se zítra vrátí a já už ho viděla jen v rakvi.

Rozchod někdy psychologové přirovnávají k úmrtí toho partnera. I tvůj rozchod může/je asi hodně těžký. Ale tohle není generálka na život, ty dny, které promarníš (a od jistého momentu je to čučení do zdi už ztráta času)ti nikdo nedá zpátky. A nejmíň ten, který tě nechal.