Re: Kde končí povaha a začíná diagnóza

Jsem 100% introvert, někdy se vůbec divím, že se lidi se mnou baví mám svůj okruh kamarádů, známých, jednu nejlepší kamarádku, která mě zná už od 18 let, jsem ráda sama, a sem tam nějak vystrčím růžky čas od času a jakoby se ujistím, že jsou všichni ještě v dosahu, a zase zalezu zpátky mám práci, která mé povaze neuvěřitelně vyhovuje, a tak mi to nějak vyhovuje

myslím si, že pocit sebeméněcenosti nebo čehokoliv co popisuješ se na introverta nevztahuje, moje ego je celkem nestoudně neprávem vysoké, i když to není poznat, a kdyby si byla introvert, je ti šumafuk co si kdo o tobě myslí...

s lidmi se mám pořád co říct, a jsou dny, kdy se mi pusa nezastaví, ale ráda si zase vlezu sama k sobě a tak to nějak jde, vůbec to neberu jako přítěž, spíš naopak, někdo je extrovert, někdo intro, jen závidím kámošce, která je extrovert a furt má nějaké akce, i když já se též nenudím, jen když je dva a více lidí u mě pohromadě tak neskutečně trpím

s tím, co popisuješ, bych zašla za psychologem, nic neriskuješ protože se to může jen a jen zlepšít