Jak dál v životě?

Jsem už delší dobu smutná, protože se naší rodině nějak nedaří. Připadám si, že jsme vše dělali špatně nebo zbytečně. Manžel vystudoval dvě vysoké školy, práva a ekonomii a na vlastní náklady ještě MBA. K tomu dva dvě státní zkoušky z angličtiny a němčiny.
Hned po škole nastoupil do státní správy na ministerstvo, potom se dostal i do institucí Evropské unie. Je mu 35 let. Z osobních důvodů jsme se vrátili do Čech a marně tu hledá nějaké slušné pracovní místo. V soukromé o něj není vůbec zájem, na jeho žádosti nikdo nereaguje. Zvou ho opět jen do státní správy. Poslední nabídka byla 18 tisíc hrubého a k tomu odměna necelé dva tisíce Kč. Já jsem pracovala jako auditorka, mám i mezinárodní osvědčení. Po první mateřské bylo moje místo v auditorské společenosti zrušeno. Potom jsem pracovala jako hlavní účetní za 24 tisíc Kč.
Říkám si, nač jsme tak dlouho studovali, k čemu nám to bylo. Jsem už frustrovaná a můj muž ještě víc. To už je nadosmrti odkázán pracovat ve státním sektoru za tuto almužnu? Z tohoto platu, pokud půjdu na druhou mateřskou, sotva vyžijeme. Jak si má mladá rodina zařídit bydlení? Jinde než v Praze jsme práci nesehnali a v Praze je bydlení při těchto platech téměř nedostupné. Je to fakt bída.
Můj bratr je stavební inženýr, zůstal v Brně a říká to samé. Práce by byla, za 12-15 tisíc hrubého a ještě by potom musel na sociálku pro příspěvky, protože z toho by asi nevyžili. Pracuje přes deset let, nejdéle ve firmě vydržel 2 roky. Firmy buď krachovali nebo propouštěli nebo měl smlouvu na dobu určitou a ta nebyla prodloužena.
Někdy si říkám, jestli to my studovaní nemáme už stejné nebo ještě horší než lidi se střední školou nebo vyučením. Nejhorší je pocit, že jsme si mysleli, že vzdělání nám zajistí slušný život, ale nestalo se tak a asi ani nestane. Za chvíli nám bude čtyřicet, měli bychom mít už něco vybudováno, v práci a být zajištěni, ale ve skutečnosti žijeme spíš takový stále studentský život s tím, že vůbec nevíme, co bude. Máte to někdo také tak? Jsme z toho už unavení. Doma posloucháme, že si asi moc vybíráme a že nejdříve musíme ukázat, co v nás je a co umíme. Ze školy prý umíme akorát teorii a nic jiného. Ha ha. V našem věku jsme snad už poznali i praxi.