Re: Jak dál v životě

Jentak,

já ti taky nevím.

Na místě těch na té radnici bych byla na rozpacích, protože bych nechápala, co vlastně chcets. Pronajmout márnici za úpravu (té márnice? nebo toho hřbitova)? A co byste dělali s márnicí (skladovali tam nářadí, bydleli tam, udělali tam diskotéku)? A pokud to mají tak, že se o hroby stará každý sám a trávu opravdu stačí posekat dvakrát ročně, tak vcelku i chápu, že neměli zájem.

Paní bych neřešila, jestli chtěla, aby se jí o hrob někdo cizí staral zadarmo, tak je padlá na hlavu, jinak je možné, že to vlastně nechtěla, jen si chtěla postěžovat.

A to "od určité odměny skutečně nemá smysl se nechat buzerovat v práci. Ale pak to chce jiný zdroj příjmu. Ale na druhou stranu - pokud z toho příjmu někdo potřebuje uživit manželku na mateřský a hypotéku, tak potřebuje adekvátní příjem."


Kdybych byla zaměstnavatel a někdo mi přišel s tímto uvažováním, tak mi bude podezřelej až na půdu. Samozřejmě nemyslím, že by kvalifikovaný pracovník měl někde stát a mačkat čepici a třást se, aby ho vzali za desítku hrubýho, ale nelíbí se mi přístup "práce je vlastně vopruz a buzerace", radši spolupracuju s lidma, co svoji práci jako takovou mají rádi a za opruz ji nepovažují (tu práci, jasně že i takovému člověku může vadit nekompetentní a arogantní nadřízený).

A zvlášť nesympatické mi je, když někdo nemá dlouhodobě do čeho píchnout za takovou cenu, jakou by si představoval, ale myslí si, že "je pod jeho důstojnost" jít pod určitou částku a místo toho radši nedělá nic. Tj. že si sice myslí, že by si "zasloužil" nějaký "adekvátní" příjem, ale když tomu realita neodpovídá, tak se sice cítí zneuznán, ale kromě toho moc nehne prstem.