Nemůžu chodit ven, manžel nehlídá děti

Dlouhodobě je to pro mě dál už neúnosné. Máme děti už odrostlejší (mladšímu 3 roky, v září nastoupí do školky), celou dobu jsem s dětmi na RD, živí hlavně manžel. Naše manželství má trhliny, ale to je další věc. Muž je extrovert a rád je ve společnosti, kde může vykecávat. Prakticky každý den z práce jde proto do hospody za chlapama, nebo jednou týdně za svým koníčkem. Společné přátele v místě bydliště nemáme, protože muž s většinou mých přítelkyň nebo kamarádů nevychází (ani s jejich partnery), proto je k nám nezvu pokud on je doma, koníčky nemám žádné několik let. Za ty roky si připadám sama jak kůl v plotě, jen prakticky pořád jen s dětmi, což se umocnilo teď o prázdninách, kdy jsem s nimi nonstop 24/den. Já samozřejmě pro děti udělám první poslední, ale každá ženská potřebuje na chvíli být bez nich, ve společnosti, odfrknout si. Problém je v tom, že když někam chce jít muž, domluví si to a suše mi to oznámí (musí něco domluvit, zařídit, má chuť si pokecat, odpočinout atd...Pokud chci jít někam já, tváří se naštvaně, že musí zůstat doma s dětmi, a když si dupnu, že dnes jdu prostě já, chce slyšet přesný čas návratu. Když sdělím, tak mi v domluvený čas, na minutu přesně, píše a volá stokrát dokola, velmi nepříjemný, dokud naštvaně nepřijdu domů. Pak nastane sprcha výtek. Pokud čas odmítám sdělit, je to taky špatně a uhání mě stejně. Děti mají prý vždy nějaký problém, se kterým is onon neporadí, je moc unavenej a musí ráno do práce, nebo je tak vzteklej na děti, že jdu radši domů...Každé mé posezení mimo domov končí stejně - znechutí mi to tak, že jedu domů a stydím se za něj. Když chci jednou za rok na víkend vypadnout sama s kamarádkou, vždy nemůže děti pohlídat, protože má něco strašně důležitého (já musím být ovšem k dispozici vždy). A to samé i když jsme domluveni dopředu, nakonec to nejde, protože tohle a tamto, nemá čas, nebo je to nebezpečné a on si nepřeje, abych tam sama jezdila, když se budu vracet v noci, jsem přece matka od dětí... atd. A já akci musím zrušit. Takže ve zkratce, s dětmi tráví čas jen z donucení a minimálně, a já mám pocit, že jsem v kleci. Hlídání nemám, babička daleko. Chůvu si zaplatit nemůžu. Už ani nemám chuť něco organizovat, protože vím, že muž prostě hlídat nebude, i když ví, jak moc bych chtěla na chvíli vypadnout. Vím, že jsem udělala chybu dávno, ale nevím, co teď, jak z toho ven. Jak nastavit znovu hranice. Proč u mě nepřipadá v úvahu, abych řekla "jdu", když on to dělá denně? A kdybych to řekla a šla mu navzdory, sebral by se, a odešel by taky, takže bych se musela vrátit, aby děti nezůstaly samy. Už párkrát praktikoval.
Omlouvám se za elaborát, mám toho dnes plné zuby.