Partnerka na prvním nebo druhém místě?

Dobrý den,

mám problém s přítelem. Je mu 27, mně je 22, známe se rok a od začátku června spolu bydlíme. Ze začátku bylo všechno perfektní, jako ve většině případů, ale teď už mi to tak nepřijde. Například se ho 4 měsíce doprošuju, abychom se spolu šli podívat na hrad, který máme kousek za domem, a který sice oba dobře známe, ale už jsem tam od dětství nebyla. Ale pro mého přítele je důležitější zbrousit podlahu v obýváku, vypikovat před domem skálu, aby se mohla do domu zapojit voda ze studny, když už tam ta studna je atd. Se vším mu pomáhám, abychom spolu trávili co nejvíce času, ale od něj ten stejný impuls necítím. Přede mnou měl 5ti letý vztah, kdy se se svojí bývalou partnerkou skoro nevídal – pracoval 2 roky v jiném městě a musel být na telefonu 24 hodin denně, a poté 5 let stavěl dům, takže na ni neměl vůbec čas. A mám pocit, že díky tomu mu vůbec nedochází, že bych s ním ráda trávila více času. Ano, sice spolu bydlíme, ale vzhledem k tomu, že zatím studuji, tak jsem každý den doma sama, když on je v práci, a když přijde, tak jde většinou hned něco dělat. No, a pokud nejdu dělat s ním, tak jsem sama doma prakticky celý den. Navíc mu poslední týden v srpnu začíná hokej (který je zrovna v sobotu večer) a od září mu začíná druhý hokej (trénink v týdnu a v neděli nebo v týdnu zápasy). Oba hokeje jsou ve městě vzdáleném od nás přes hodinu, takže když se mi nechce mrznout na stadioně, tak jsem přes 5 hodin doma sama. Když se ho zeptám, jestli by nechtěl být radši v sobotu večer doma se mnou, tak mi odpoví, že chce jet na hokej a jestli nechci jet s ním. Jenže komu by se chtělo 7 měsíců v roce každou sobotu mrznout na stadioně? 30.8. jsme měli první výročí, a i když jsem mu říkala, že nechci trávit první výročí na hokeji, tak jsme ho tam stejně trávit museli, protože prostě „první hokej si přeci nenechá ujít“. Na večer mě vzal den předem a o pár dní později mi koupil drahý parfém za ten jeho hokej. Je to sice fajn, ale radši bych s ním byla doma, dívala se na film, plánovala koupi nábytku apod., ale nakonec to stejn skončí tak, že doma sama brečím. Snažila jsem se vymyslet i systém – že občas s ním pojedu a on občas zůstane se mnou doma, ale je začátek sezóny a už teď vím, že to bude problém.
Na druhou stranu mi kupuje drahé dárky, zařízení domečku především vybírám já nebo děláme kompromisy, před důležitou zkouškou mě vždy podrží nebo si dokonce vezme dovolenou a jede se mnou, když je to možné, a už po půl roce mi řekl, že jsem první žena v jeho životě, u které si je jistý, že si ji vzít by bylo to nejsprávnější rozhodnutí.
Miluji ho, i když nemá rád umění, nechce mě vzít do divadla, v kině jsme byli poprvé teprve před měsícem, protože radši využije čas jinak, než „koukáním na něco, co mu nic nepřinese“, ale občas mám pocit, že už to takhle nezvládnu. Nechci mu nic zakazovat, ani si ho přivlastňovat jenom pro sebe, ale cítím se nenaplněná a dost často i osamělá. Máte to taky takhle podobně některá z Vás?