Re: Jsem dcera rozvedených rodičů...proč to má pokračování i s mým synem?

To jsou v podstatě moje pocity. Je velmi těžké vymezit se proti vlastní matce při souhře různých faktorů - není to patologická osoba, starala se o mně, byla na nás sama a lehký to samozřejmě neměla, je slušná manipulátorka a zdatně vydírá přes city. Jak já bych chtěla mít mámu, s kterou můžu normálně komunikovat! Kterou bych zajímala já a můj život. U nás ta komunikace byla na konci jen o tom, že jsem důsledně hovořila jen o věcech neutrálních a když se hovor stáčel ke konfliktnímu tématu, rychle jsem ho směřovala jinam. V podstatě jí nezajímalo, jak se mám, stěžovala si, že jí nic o sobě neřeknu, ale když jsem začala, skočila mi do řeči s něčím svým. Na všechno ví něco lepšího, já to dělám blbě, vůbec tomu nerozumím, co jsem čekala atd. Po letech ve mně narostla averze, už jsem ty návštěvy nedávala. Já jsem byla v pozoru, abych neřekla něco, co ji popudí, abych eliminovala konfliktní témata, abych nepřijela o minutu pozdě. A stejně jsem v lepším případě slyšela jen to, jak je matka dobrá a co se jí povedlo, v horším, jak jsem já blbá a moje dítě nevychovaný, můj manžel nemožný. Při pokusu o promluvení si či vytyčení hranic se uráží, křičí, citově vydírá, odchází. Zásadně nikdy mi netelefonuje (ani v mírových dobách), ani mě jinak nekontaktuje, to mám dělat já. Když to po sobě čtu, říkám si, že jsem pěknej debil, že jsem to trpěla tak dlouho. Sorry za elaborát, pročetla jsem znovu diskuzi a nějak to ze mě vylítlo.