Re: Syndrom opuštěného hnízda

Jé, Kroniko, píšeš to i za mně?
Já se toho tedy nějak neobávám, ale ta situace, jak ji popisuješ, je jak okopírovaná z mého života:
Děti chtějí jít na druhý konec republiky, kde mám celou rodinu - bratry, sestru, rodiče, dcerám se tam líbí, je tam víc pracovních příležitostí, vše pohromadě, snadnější dostupnost všeho a víc zábavy pro mladý (jsme na malém městě cca 5000 duší x Brno, kde je moje rodina).
Já bych tam šla taky, manžel má ale vazby na město, kde žijeme, když jsme se brali, tak to byla jeho jediná podmínka - že chce žít v H. Jsme tu v obecním bytě - těžko bychom tak levné bydlení sehnali jinde, za co kopit něco svého nemáme.
Takže beru jako status quo, že bydlíme tady, kde bydlíme. Dcery chtějí do Brna - na rozdíl od tvé situace to není "jen" 200 km, ale 350... Starší dcer už v Brně je 6 let, mladší bude příští rok maturovat a uvažuje buď o práci v cizině, nebo studiu v Brně. Takže se dá počítat s tím, že od léta 2016 tu zůstaneme sami - mně bude 52, manželovi 54.
No a co? Máme plno zájmů, koníčků, i práce, nikdy jsem neměla problém naplnit své dny - ani když ještě děti nebyly, takže si myslím že i když budou "opodál", budu mít co dělat. Nemám z této situace ani strach, ani se na ni nějak extra netěším - beru to prostě tak, jak to je, holky mají právo na vlastní život a rozhodně je nechci zatížit pocitem viny, tak jako moje mamka mne, když jsem odcházela za mužem.... Prostě každý má právo žít po svém a když budou dcery šťastné, budu šťastná i já.
Je pravda, že jasem si nikdy nemalovala třetí třetinu života tak, že budu sedět a pečovat o vnoučata - já přece nemohu udělat rozhodnutí za moje děti, že budou mít děti. Pokud vnoučata budou, budu je milovat a budu se snažit být nápomocná, jak to bude možné - konec konců moji rodiče byli odemne také 350 km a pomáhali mi hodně.
Drž se, poradila bych ti najít si koníčky, partu lidí - pěvecký sbor, místní klub turistů nebo třeba dámský pletařský kroužek - je úplně jedno, co to bude. Jde o to ,abys měla něco, na co se budeš těšit, něco, čím zaměstnáš ducha i ruce, něco, kam budeš moci utéct, až ti polovička poleze na nervy. Pak se nebudeš muset důchoďáku bát.