Kopačky na Valentýna

Zdravím všechny, promiňtě, že vás budu tímto otravovat, ale potřebuji se z toho všeho vypsat. Je mi 27 let, s mým nyní už manželem jsme spolu celkově 12 let. Můj první a myslela jsem, že i poslední chlap v mém životě. V sobotu na Valentýna jsme se rozešli.... Tušila jsem něco, ale pořád jsem se snažila, aby se to nestalo, protože se mi to zdálo nepředstavitelné. A je to tady! Už prý jsme jen kamarádi... Jak kretém jsem mu koupila na Valentýna dárek, těším se co přijde a on nic ani kytka a najednou ono toto. Spoustu lidem se přece stane, že jsou z nich v manželství kamarádi, ale neukončí to a snaží se to obměnit a dětal s tím něco. Prý už se snažil dost a stejně by to spadlo do těch stejných kolejí. To má člověk za to, že ho nechá chodit si na fotbal na zápasy a tréninky, na výlety s kamarádama a celý víkendy sedí doma sám, jen proto, aby byl chlap spokojenej. Jsem zřejmě blbá. Řekl mi sice, že je to chyba obou, ale stejně se s tím nemůžu smířit, že to nechal a vzdal to. Žádná jiná v tom prý není a já mu věřím. Prý je taky chyba v tom, že jsem ani jeden z nás nepoznali nikoho jiného. To mě opravdu dožralo. Ještě mi pomohl odnést věci do auta... Do poslední chvíle jsem si myslela, že mi ty tašky vezme a zabrání odchodu. A co teprve naše okolí, všichni jak jsme krásný pár, svatba velká, celá vesnice tím žila a teď ...
Je mi jako by mě půl chybělo. Nedovedu si život běz něj představit, taky jsem mu to řekla, ale žádný význam to nemělo.