Re: Jak jsme dopadli - Ananta

"BTW já na tyhle jistojisté propojeniny psychiky a fyzična a navíc ještě přes rodiče na děti nevěřím. "

Tak já jo. A věří na to i doktoři - někteří. Ti ti většinou ve špitále řeknou, ať jdete na chodbu, když začneš bulet u postele dítěte. A to já někdy fakt dělala, jak mi tekly nervy. Takže syn, který se tvářil, že to dává hodně dobře, si vyslechnul opravdu děsivý scénáře. Ono je někdy složité nechat si to na jinam, doktor se objeví jen na vizitu a pak zase zmizí, většina věcí se opravdu probírá u postele. A některé šokující info se dozvíš právě tam. Po poslední větší operaci jsem 4 dny nemohla najít chirurga, který ho operoval(!). Na ARO mi říkali, že oni mi info o průběhu dát nemohou, že to musí chirurg. A ten pořád nebyl. Věděla jsem jen základ - že neprovedli vše tak, jak plánovali. A já nevěděla proč. A když se ten doktor objevil po těch 4 dnech u synovy postele, tak už jsem byla tak natlakovaná úzkostí a stresem(a nevyspáním), že to prostě všechno jelo.

No a nám se to, světe div se, s ledvinama nakonec taky pohnojilo. Já se tedy Pam-pely musím zastat. Nevím sice, do jaké míry to u syna způsobila psychika a zda ty předešlé nekonečné hospitalizace souvisí s tím, že se mu to "vrazilo" do ledvin. Ani to netvrdím. Na druhou stranu je dobré Anantě tohle napsat - ne až budou doma v klidu. Teď. Protože já si všechny ty nezvládnutý situace vyčítám. Dneska už se snažim dávat bacha, kde se začnu sypat. Ale je mi prostě líto, co všechno si kluk vyslechnul (bez ohledu na to, jestli to souviselo s pozdějším onemocněním ledvin, nebo ne). A myslím si, že takhle to Pam-pela myslela - ne jako výčitky, ale jako radu. Aby si na to dávala pozor.