Re: Dobrý skutek?

Mám takovou tchyni. Nezná význam slova povídání si jen tak, nedejbože sdělení ve smyslu, ještě potřebuju zařídit to a to, dnes mě čeká, že udělám to a to. Jakékoliv postěžování, že něco nestíhám, musím udělat apod. bere jako žádost o pomoc a koná, přestože člověk výslovně řekne, že to tak nemyslel, že nechce pomoct. Úplně jsem si odvykla cokoliv jí říkat, abych se vyhnula tomu, že to okamžitě začne řešit za mě. Opakovaně jsem si přehrávala v hlavě celý rozhovor a přemýšlela, co to vyvolává. Jestli se tvářím zuboženě, říkám to nějak plačtivě či co, nic. Na moji matku to rozhodně takto neúčinkuje. Je to nějaké nastavení, které předala i svému synovi. Ale naopak. Ten něco řekne mezi řečí a já až pak pochopím, že to byla žádost o vykonání něčeho. Hezky ho to naučila, že si zvykl, jak vše za něj dělá někdo jiný.