Re: Jak jste se srovnali s upřednostňováním milenky před dětmi

Ahoj,

vnímáme asi všechny, že je pro TEBE celá situace mimořádně bolestná. Je to přirozené - spousta z nás si tím někdy prošla... Máš jistě právo trpět, plakat, vztekat se, smutnit...

Děti jsou ale neskutečná anténa, takže v sobě zrcadlí nejen svou vlastní bolest, ale HLAVNĚ tu tvoji. Projikují tvoje touhy a potřeby. Ty samoozřejmě jako dospělá víš, že se nemůžeš manželovi pověsit na nohu a prosit ho, ať neodchází, tak to dělají (samozřejmě nevědomě) tvoje děti.

Jak se psychicky srovnat sama s nevěrou a odchodem manžela, to je samostatné téma.

Na tvém místě bych si uvědomila, že děti odráží mé postoje a pracovala na svém přijetí celé situace, pak ji přirozeněji přijmou i tvé děti... Mě pomáhá v každé krizové situaci načíst si o tom... Těší mě, že se poznávám ve slovech cizích autorů, že tedy jsem pochopená, že nejsem jediná, že co prožívám je přirozené + si přečtu, že to má východiska, třeba i rady, jak se k nim dopracovat a najednou vidím tu naději, že bude líp...

Jinak z praktického hlediska doporučuji změnu režimu - moc tedy nepíšeš okolnosti, ale dedukuji, že muž sice odešel, ale s milenkou asi nebydlí? (nenapsala jsi, odstehoval se k ní, ale odstěhoval se) dále, že muž se s dětmi vídá zřejmě (skoro) denně? a dále, že muž se s dětmi vídá u tebe, tedy ve starém domově? Nepíšeš také, jak ty návštěvy vypadají, jaký mají rytmus a kdy muž odchází, resp. jak moc pravidelné to je... (jestli někdy přijde a odejde za hodinu, jindy je celý večer, nebo zda v podstatě "hrajete" standardní rodinné odpoledne a pak odchází "spát jinam")...

Nový režim by měl být takový, aby nebyl matoucí pro děti (a samozřejmě aby nebyl matoucí ani pro tebe). Pokud stále věříš nebo doufáš, že on se vrátí (to celkem plyne z věty "copak mu to nikdy nedojde..."), pak jste (jsi) to zřejmě ani dětem nepředložili jako definitivní řešení - tj. tatínek a maminka budou bydlet každý někde jinde, ano, nese to s sebou spoustu změn a ne všechny budou příjemné, ano, mnohokrát se nám po sobě bude stýskat, ale pořád je to táta a pořád je to máma a budeme se snažit (my rodiče), aby to pro vás bylo co nejsnazší... , ale zřejmě s jistými pochybami (hádáme se, sami to vidíte, tak zkusíme, jestli by nebylo lepší bydlet každý jinde... či něco na ten způsob). Zvlášť, jestli si pak hrajete na standardní rodinné odpoledne, tedy např. děti přijdou ze školy, táta z práce "domů", ty mu nejlíp i navaříš - resp. ne jemu, samozřejmě, vaříš přece pro děti a on se přirozené nají taky, přece nebude na vás koukat, jak večeříte... Tj. děti vnímají jako signál, že vlastně to jde a pak NAJEDNOU táta zahlásí, že už odchází... (znovu podotýkám, že nepíšeš, jak to děláte, takže si to jen představuju, co je častý scénář...)

Zvolte scénář, který pro děti je méně matoucí:
- otec se odstěhuje, děti pochopitelně jsou seznámeny s jeho novým bytem, mají tam svůj pokoj
- kontakt s dětmi se odehrává u něj (jinak v podstatě denně zažíváš (i děti) další malý odchod muže k milence, ten stres musí být šílený)
- uvědomte si, že čas dětí i vás rodičů je omezený, nikdo z vás s nimi nemůže být 24 hodin denně, táta zjevně dělá, co může, aby kontakt s dětmi neztratil, ty mu v tom nebráníš - tj. toto je dobrá výchozí pozice...
- pokud děti špatně snáší večerní loučení, ať děti u táty i spí, jdou ráno do školy - já vím, ty "blbé" prázdniny - ze školy se vrátí k mamince... odpadne "nepřirozené" odcházení rodiče (tak to dlouho měl i náš nevlastní syn, k tatínkovi přišel odpoledne ze školy, ale večer si pro něj maminka přijela - nemohli jsme jí jednu dobu vysvětlit, že to není pro něj dobré, že lepší by bylo, kdyby přespal a šel do školy od nás)

Pokud si myslíš, že po pravidelném pláči dětí, ať neodchází, si muž neuvědomuje, že děti tím trpí, tak se podle mě jednoznačně mýlíš... Ví to moc dobře... Pozor na myšlenky typu (to samozřejmě nepřiznáš možná ani sama sobě) - já se MUSÍM chovat důstojně a hrdě, ale aspoň přes ty děti, ať vidí, jak nám ublížil...

Přeju hodně síly.