Mám pocit, že si mě manžel neváží

Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale potřebuji se alespoň vypsat. Jsem vdaná 10 let, máme 4 děti (nejmladší má 10 měsíců). Manžel je velmi pracovitý, podniká, v práci bývá od rána do večera v pracovní dny, o víkendech podle potřeby. Samozřejmě se stará i o děti, ráno je rozváží do školky a školy, v rámci pracovních cest obstarává nákupy, večer děti koupe, čte jim pohádku, věnuje se jim... Nemůžu si stěžovat, i když mi třeba s domácností nepomáhá prakticky vůbec, ale nechci to po něm, prostě děláme každý to co umíme a funguje to. Co mi vadí, je, že mám prostě pocit, že jsem se v životě nedočkala jediného ocenění mé práce, mám prostě pocit, že jsem podřadná. Jako matka jsem samozřejmě v zápřahu 24 hodin denně 7 dní v týdnu, žádný svátek, žádný víkend... Však to znáte. Babičky se téměř vůbec nezapojují, jsou i daleko takže ani moc nemůžou. Plus máme statek, takže práce na zahradě, kolem zvířat... Takže čas vyloženě pro sebe absolutně žádný, kamkoliv se hnu, tak jedině s dětma. Mě by ale stačilo, kdybych si třeba v neděli po obědě mohla jít chvíli lehnout (přecejenom celý týden pořádně nespím s nejmladším, přes den si s dětma nelehnu...), ale jediný, kdo si jde lehnout, je manžel. Sní oběd a zamíří do postele. Zatímco na mě čeká úklid celé kuchyně po obědě, přebalit malého, uspat malého, pak už je zase čas chystat svačinku... Prostě pořád v jednom kole. Několikrát jsem už poprosila manžela, jestli bychom tu kuchyň neuklidili spolu, že bychom si pak mohli jít třeba spolu lehnout... Nezájem. ON je unavený protože celý týden pracuje, takže na to má nárok, já přece nepracuji, já jsem celé dny doma, můžu si lehnout kdykoliv jindy... A prostě nevysvětlíte mu, že se čtyřma dětma si fakt nelehnu, že mě narozdíl od něj nekončí práce tím, že zavřu dveře od dílny a jdu domů... Že mě prostě nekončí práce nikdy. Já si nestěžuji že jsem pořád v zápřahu, mě jen mrzí, že on neuznává, že to, co celé dny dělám já, je taky práce a že jsem z toho taky unevaná. Prý se mi nediví, že jsem unavená, když furt dělám zbytečnosti (jako že třeba uklízím) a neumím odpočívat (ne, fakt neumím otočit se v noci k plačícímu dítěti zády, tak jako on, a prostě spát...). Zase - on v noci spí, protože ráno vstává do práce, já nikam vstávat nemusím, já nepracuji! Prostě nějaká úcta, nějaké uznání, docenění toho, co dělám... Chci po něm něco tak strašného? Už 4 dny po porodu čtvrtého dítěte, (který byl fakt otřesný a doteď mám tu hrůzu v živě paměti a on u toho byl) mě fakt hodně mrzelo, když jsme byli spolu vyřizovat rodičák a on řekl: "Však si to dej na dva roky, beztak taky budem za dva roky zas, tak aspoň nepřijdeme o peníze" - on to prý myslel ze srandy, čemuž i věřím, protože on mívá takovýto trapný humor který nechápe nikdo kromě něho - ale prostě 4 dny po té hrůze to bylo víc než nevhodné, i paní úřednice valila oči... Aby mi místo takovýchto trapných keců třeba jedinkrát poděkoval za syna a dal najevo že si váží toho, co jsem pro rodinu udělala - to ho ani nenapadlo. Jsem si připadala jak stroj na rození dětí, ne jako člověk. On jinak není zlý, stará se o nás, pomáhá... Ale prostě pořád ze sebe dělá něco víc, protože on přece živí rodinu a to je to nejdůležitější, zatímco já jen válím šunky doma, nepracuji a ještě si stěžuji, prý se mám těšit, až půjdu do zaměstnání - poznám, co je to práce... Co na tohle říct? Možná to jenom moc prožívám, možná je problém pouze ve mně... Opravdu nevím kde je problém.