furt se učím

je mi 40.
Vždy, když si řeknu "už to mám", myšleno to, co asi myslíš Ty, zjistím, že nee.

Já osobně bojuju ted aktuálně s tím, zda si "být sama sebou" lze udržet a nezůstat sám-v partnerském slova smyslu. Procházím koncem manželství a myslím, že konec souvisí s tím, že jsem neuměla/nebylo mi umožněno "být sama sebou".

S kamarády mám asi tohle vyřešeno. Tím, že jsem asi celkem někdy velké sousto pro lidi okolo, jsem prošla fázemi jako Ty (jakoby se člověk chtěl zavděčit), přes "chci, aby mě měli všichni rádi", přes "aha, asi mě prostě všichni rádi mít nebudou", přes "jupí, mám celkem dost lidí okolo, kteří mě berou takovou jaká jsem, skoro bezpodmínečně...a důležitější je kvalitaXkvantita"

Dle mýho to prostě souvisí s rodiči. Už se to tisíckrát propíralo, jak je nezralé kritizovat furt rodiče a my že nebudem jiní. Takto to nemyslím. Je juasný, že rodiče dělali co mohli a oni taky nevyrostli ve vzduchoprázdnu. Nemám jim to za zlé tak, jak jsem mívala-jejich chování-ale je mi líto energie, kterou musí člověk v životě vynaložil na pochopení, že je dobrej a dokonalej sám o sobě...a nemusí vlastně tančit žádné tanečky.
Gratuluju