Re: Konečně jsem sama sebou

Úplně si pamatuju to prozření, to bylo někdy na základce o prázdninách, že žádný kámošky nepotřebuju. Že můžu být úplně vklidu sama a nic se nestane. To byla dobrá výchozí pozice pro jakýkoliv další vztahy. Až daleko pozdějc, v pubertě, jsem přicházela na to, že když lidi odmítnu, když po mně něco chtějí, tak se taky vůbec nic nestane. Tohle mi trvalo podstatně dýl. Ale vím, že jsem to brala jako hru, odmítala jsem co nejvíc všechno, všechny, malý laskavosti, velký laskavosti, a zjistila jsem, že ti lidi se ke mně chovají furt stejně, případná něčí uraženost není důležitá.
A pak, daleko pozdějc, po rozvodu, jsem přišla na to, že můžu žít bez chlapa. Úplně normálně, v pohodě a vklidu umím žít sama se sebou a bavit sama sebe a bylo to tak roky, a byla to taky dobrá zkušenost, abych se nemusela někoho za každou cenu držet zuby nehty.
Jestli jsem sama sebou nevím, možná jsem prostě fúrie, co umí poslat lidi do háje a nic pozitivního na tom není