Re: Muž - skoro notorický chodič pozdě

Lexi,

myslím, že 5-10 minut je v rámci "akademické čtvrthodinky" ještě OK.

Sama jsem vždycky dochvilná, pokud jde o práci, pokud jde o zábavu, taky chodím na poslední chvíli, může být, že o 5 minut později, ale když je pro mě někdo důležitý, tak bych si to nikdy nedovolila.

Pokouším se představit si, jak je možné, že to někomu fakt nejde a nemyslí to zle (teď nemyslím Tebe), ale neumím si to moc představit. Vím o chlapíkovi, který takhle přišel o místo, protože nebyl schopen přijít do práce nikdy na čas, přitom to jinak nebyl žádný flink a to místo hodně potřeboval, a přesto se nedokázal přemoct.

A pro mě osobně moje vlastní chození pozdě bylo skoro vždycky podvědomým výrazem toho, že se mi tam vlastně NECHCE, protože pokud jsem to považovala za důležité (práce) nebo jsem se na dotyčnou osobu/událost TĚŠILA, tak jsem vždycky pospíchala.

A nějak se nedokážu z tohohle způsobu uvažování vymanit, a představuju si, že to tak má každý a že když se chce, tak přece není žádný problém si to nějak racionálně zpracovat (třeba si spočítat, jak dlouho pojede autobus/vlak, jak dlouho mi trvá cesta na nádraží...), a proto to pociťuju podobně jako mandelinka - že když mě někdo nechá bez příčiny dlouho "čumět" na místě srazu, že si mého času asi moc neváží a že si mnohem víc váží vlastní pohodlnosti.

To by mě hodně zlobilo a nebyla bych ochotná čekat moc dlouho (výjimkou jsou samozřejmě situace, kdy ten člověk zavolá a řekne, že se třeba zdržel v zácpě nebo má vlak zpoždění a dorazí tehdy a tehdy, a HLAVNĚ POKUD TO NEDĚLÁ PRAVIDELNĚ).

Je možné, že notoričtí "pozděchodiči" uvažujou jinak, ale neumím si moc představit jak a přiznám se, že se mi ani moc nechce (opakuji, že tím nemyslím Tebe, pokud přijdeš pozdě o 10 minut)