Re: Před 55 lety

Mně bylo taky 9 let a byly jsme s maminkou právě na chatě u tety v Beskydech. Neměli jsme ani ten blbej tranzistorák, takže jsme nevěděli lautr nic. Brzy ráno 21. srpna nás vzbudili sousedé, že jsou tady "Poloci". My s bratrancem jsme byli nadšeni, že začala válka a jak jsme byli zblbli z různých filmů, plánovali jsme, že se dáme k partyzánům. Ehm, bylo nám 9. Pak přijeli příbuzní, sbalili bratrance a tetu, poskytli nám několik bližších informací a mě s maminkou odvezli do Ostravy na vlak. Vlak nejel. Maminka, ročník 1923, která zažila druhou světovou, byla totálně v nervech, seděly jsme tam na kufrech až do půlnoci, kdy nějaký vlak konečně vyjel a ve tři ráno přijely domů. Samozřejmě nejely žádné tramvaje, všude tanky a ruští vojáci, maminka přesvědčena, že nás zastřelí, protože je stane právo, šly jsme s kuframa několik kilometrů pěšky domů. Nezastřelil nás, stane právo nebylo, ani válka nebyla. Druhý den jsme s tátou šli ven a táta se ptal ruských vojáků: Pačemu vy prijechali? a oni: Kontrarevolucija. Táta se je snažil přesvědčit, že žádná kontrarevoluce zde není, což samozřejmě nemělo žádný smysl. V ulicích všude strhli názvy ulic, po zdech i ve výlohách všude byly nápisy Okupanti, jděte domů, Dubček, Svoboda, Kolaboranti ven apod. Ženský vykoupily potraviny, na pumpách došel benzín. Chaos. Do toho jsme pořád poslouchali rozhlas. Naši byli totálně naštvaní a smutní, i když už jsme samozřejmě věděli, že válka nebude, jen okupace. Ve škole nám pak paní učitelka zakázala říkat ji soudružko a několik mých spolužáků jsem už nikdy neviděla, zůstali s rodiči v zahraničí. Od té doby taky nenávidím rusáky a nikdy nepochopím, jak po těchto zkušenostech někdo u nás nemůže být na straně Ukrajiny