Re: Vážně i tady na Rodince??

Zasjaj, a jaké dětství měli tví rodiče, rozmotávala jsi tohle někdy? Můj otec měl dětství velice velice mizerné, máma měla hezký batolecí začátek (byla středobodem vesmíru mámy/táty a babičky), ale potom se u nich doma stala série katastrof. Ona se z toho už nikdy nevzpamatovala a některé věci jako přes kopírák dělala mně. Bylo pro mě strašně těžké pochopit, proč mi máma přeje násilí ("patří ti to" mi tehdy řekla), proč mě chce dát na nejhorší sš, která je v nabídce (bývalý účňák, ale já byla jedničkářka). A spousta dalších věcí. Vedle toho se ale zase někdy snažila, to zase jo. Moje východisko bylo "ona to někde v hloubi duše ví, že se chová patologicky, stydí se za to, tejrá ji to", přispívá to k jejím depresím. Proto pořád vykřikuje, jak je citlivá, milá, hodná - protože v hloubi duše ví, že to často není pravda, že se umí chovat podstatně jinak. Na jiné být hodná umí, je dobrá kamarádka. A je nadmíru pečlivá v péči o zvířata. Jenom jako máma dcery to nejde, možná kdybych byla syn.
Uprosila jsem ji, aby své stavy řešila u psycholožky, sama jsem vše vyjednala a paní doktorka mámu vzala skoro hned. Po třetím sezení, kdy trvala na tom, že ji její dcera (já) nesnáší (ačkoli paní doktorka tvrdila, že tak na ni fakt nepůsobím a evidentně mám starost), máma vysadila AD a terapii ukončila. Nic víc pro ni udělat už nemůžu. Jenom ji na dálku mít ráda.

A nepustit ji k dětem (ne že by někdy projevila zájem), úplně stačí, co jim o mě do hlavy zasela tchýně.