Milióntý karambol...

Jé tak náš Šimon se rozhodl 20. srpna, že asi nepřežije svůj první rok, protože kam dolezl, tam něco vyvedl, obvykle si při tom ublížil. Nejhorší bylo, když stál u postele z ničeho nic rozpažil a plácnul sebou na dřevěnou podlahu rovnou na čumák. Ačkoliv jsem na něj koukala, byla od něj 20 cm, tak jsem tomu nedokázala zabránit. Měl nateklý ret a natrženou uzdičku. Zuby to snad přežily. Před tím několikrát boural v intervalu 10 minut. Nestíhala jsem.. Druhý den si udělal móňo nevím od čeho. Mám ho furt u sebe nejčastěji opravdu "za zadkem", protože na mě k mé smůle visí se slovy: mááááááááááám... A nejhorší skoro bylo když se minulý týden probudil ráno v naší posteli. Vždycky způsobně se posadil, zavolal nebo si našel hračky. Nikdy před tím nevyrazil nic objevovat. Dělala jsem si snídani, ucho v ložnici a najednou rána a řev. Naštěstí to byl řev... Hned po tom, co se uklidnil jsem ho prohlídla, bylo to bez boulí, bez krve, dodnes nechápu jak se mu podařilo spadnout tak dokonale, když je tam asi 40 cm ulička.
Největší paradox je, že "nejhorší" karamboly má když jsem u něj a koukám na to, než když se vydá na průzkumy a je někde sám...