Re: Ahoj

Ahojky, tak jaký byl pondělní srazík? Chtěli jsme taky přijít, ale manžel se na poslední chvíli (v neděli večer) dozvěděl, že celé pondělí bude mít volno, což je u něj opravdu tak jednou za uherský rok (chodí z noční na denní a zase na noční, takže ho někdy nevidíme i celý týden). Takže se omlouvám, ale dali jsme přednost jemu. Já bláhová jsem si představovala, že třeba pojedem někam na výlet nebo na nějakou návštěvu. No a taky jsme tedy jeli - vyměnit čelní sklo u našeho auta. Prý za chvilku jsme doma. Hmm, to jo. Jeli jsme tam na jedenáctou a ještě v půl čtvrtý tam strašili. to auto totiž musí ještě nejméně 2hoďky po nandání nového skla stát, aby to zatvrdlo a protože to bylo u našich kamarádů, tak si tam manžel rovnou opravil kliku u dveří a centr. zamykání a všechno možné, takže já jsem z Venyna už rostla. Všechno všude musel prolejzat, takže byl špinavej jak prase. Nakonec jsem se radši šla projít do Holešovické tržnice a ještě štěstí, že jsem byla s kočárkem, jinak by mi tam Venda zdrhnul a už bych ho asi neviděla. U každého stánku, kde viděl nějaké hračky dělal scény, takže jsem nakonec ani nic nekoupila a otrávená šla zpátky. Fakt to byl fajn den.:o(
Včera jsem taky myslela, že se zblázním. Normálně jsem se skoro rozbrečela na ulici. Byli jsme totiž u švagrové v Letňanech a řekli jsme si, že se půjdem podívat do nějakých krámků. No, tak já byla jen v jednom. Jen jsme tam vešli, Venda začal lítat po celém krámě, brát všechny možné věci do ruky, že jsem se bála, aby něco nerozbil a když jsem mu říkala ať jde za ručičku, tak se začal vztekat, řvát a utíkal mi o to víc. Z ruky se mi vykrucoval a lehal si na zem a potom se smíchem utíkal. A když jsem mu dala na prdel, tak to bylo ještě horší. Nakonec jsem těch pár věcí, co jsem chtěla koupit vrátila, popadla jsem ho a vytáhla ven, kde ječel na celý Letňany, až se zastavovali lidi a začali mu taky domlouvat. Úplně mě z toho i rozbolelo břicho. A to s ním zažívám fakt v každým krámě. Už nevím, co s tím. Švagrové holčička byla tak v pohodě (je o půl roku mladší). Za ručičku chodila sama, pomáhala mamince vybírat věci. No úplně něco jiného. Venda poslední dobou neposlechne nikoho na slovo. Už ani dědečky, před kterými měl vždycky respekt. Když mu vynadáme nebo dáme na zadek, tak se urazí a jde trucovat do pokojíku, kde si sedne za dveře, abychom tam za ním nemohli. Mám pocit, že to přestávám zvládat a nedokážu si představit, že za ním potom budu pobíhat i s kočárkem a za pár měsíců s tím velkým pupkem. Utíká mi totiž i venku, chodník nechodník.
Jejda, to jsem se zase jednou rozepsala, omlouvám se.