Jedeme v autě. Vy už si určitě umíte představit, jak to u nás v autě vypadá. No, hlavně na zadním sedadle.
aneb „To je na článek“
Byl to zase jeden obyčejný den. Byl to čtvrtek. Začal prostince. Majda odcházela do školky s tatikem, jako ostatně pokaždé, když tu mne překvapil Kuba tím, že s sebou na tak jednoduchý akt předání dítěte do kolektivu, potřebuje kameru.
A je po vánocích. Celý rok jsem se na tu dobu těšila, schraňovala dárky pro své blízké, umně je ukrývala, že jsem ani nebyla schopna napoprvé říci Kubovi, co pro koho máme, celý rok se těšila na rozsvícená barevná světýlka vánočního stromku a to vše je pryč.
Tentokrát v podvečer, večer a v noci.
V okně svítí maminčin svícen a já rozložena na posteli přikryté umně zarovnaným přehozem bilancuji. Je Silvestr. Rok odchází a zároveň přichází další, nový. Ani nevím proč, ale jsem sentimentální každý rok v tuto hodinu
Popadne mne to každý rok. Tak proč ne i letos. Vždy před vánocemi mám pocit, že vše co čekalo jedenáct měsíců, právě teď už nepočká. A nejsem jediná bytost ženského pohlaví, kterou to před vánocemi cloumá.
Mám trauma z dětství. Jmenuje se ČERT a MIKULÁŠ. Přestože, věřím, že mí rodičové měli tehdy ten nejlepší úmysl, tohle se jim nevyvedlo.
A to Vám musím říct. Začalo to asi takhle. Nevím, který "čerchmant" mne to zavál do skříněk, které otevíráme párkrát do roka, ale byla jsem tu.
Jako malá jsem kreslila svá psaní Ježíškovi každý rok. A jednou mi dokonce odpověděl - byla jsem ohromena.
(C) 1999-2025 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.