Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Mili, máš můj hluboký obdiv za to, jaká jsi. To, jak o životě přemýšlíš, jak ho žiješ.

Ráda bych dodala pro další pozůstalé maminky, aby je zbytečně nezraňovaly některé zde uvedené názory, které podle mě a podle toho, co jsem se o truchlení pozůstalých rodičů dozvěděla od odborníků, plynout z jednoho dost rozšířeného předsudku, který dost otravuje život pozůstalým maminkám. Totiž že vyrovnat se se smrtí dítěte znamená přestat o něm mluvit, přestat na něj myslet a prostě nechat to všechno za sebou v minulosti a zbavit se vší bolesti s tím spojené. Někdo dospěje i k takovému řešení a pak je to v pořádku, ale co znám maminky, tak je to spíš výjimka. Ve skutečnosti maminky chtějí a potřebují o svých dětech mluvit a vzpomínat na ně a zachovat si je v srdci i mnoho let po jejich smrti a nemá to nic společného s vyrovnáváním se s touto smrtí, to vyrovnání totiž není o zbavení se bolesti a odříznutí se od dítěte, ale v naučení se žít s touto bolestí tak, aby nebránila dalšimu prožívání života co nejvíce naplno a prožívání nových věcí a radostí. Pokud maminka dokáže žít dál, prožívat nové věci a nové radosti, tak se vyrovnává se smrtí dítěte dobře a nijak na tom nemění, že občas vzpomíná, mluví o svém dítěti, pláče.
Jak říkala Martina v reportáži ve Střepinách, ze začátku se maminky často ptají, jak dlouho to bude trvat, kdy to konečně přebolí, jenže ono to nepřebolí, je to na celý život. Sama si pamatuji, že jsem ze začátku taky čekala na okamžik, kdy už to nebude tak bolet, kdy to začne být jako dřív a ono to přitom bylo pořád horší. Velký krok směrem k vyrovnání se se smrtí dítěte bylo právě to, když jsem přijala, že už to nikdy nebude jako dřív a že to nepřebolí, ale že je třeba naučit se s tou bolestí žít tak, aby přestala bránit prožívání nových radostí, tohle si přiznat a uvědomit znamenalo pro mě najít cestu z do té doby bezvýchodné situace.
Bohužel představa mnoha lidí z okolí, že je nutné přestat o tom mluvit a vůbec na dítě myslet, dost komplikuje život pozůstalé matce, protože se cítí pod tlakem, že by měla, ale nemůže. Stejně zcestná je další představa, že bolest zmizí zásahem odborníka, tím neříkám, že není dobře vyhledat jeho pomoc, ale ani odborník nemá kouzelnou hůlčičku, která zbaví člověka takové bolesti, pomůže vám právě jen v tom naučit se žít s bolestí tak, aby jste mohly vést dobrý život s novými radostmi. Takže maminky nemusíme přestat milovat své děti, nemusíme na ně přestat myslet, nemusíme přestat vzpomínat, to není cílem, ke kterému směřujeme. Cílem je žít dál naplněný život, najít nové radosti, nové nebo i staronové úkoly, věnovat se těm, kteří tady zůstali a přitom vzpomínat na své děti, milovat je a mluvit o nich, když to potřebujeme, ony totiž nepřestaly být našimi dětmi.

Mili,
občas jsem narazila na Váš příběh, je to moc smutné. Asi Vám nedovedu poradit, ale můžu Vám popsat svou zkušenost s odchodem vzácné bytosti. Bude to už 10 let, co mi umřela maminka, měla chronickou lymfatickou leukemii a byla poměrně mladá, 55 let. Jejím přáním bylo, abychom ji nechali rozptýlit a hlavně, abychom nechodili na hřbitov. Tohle si přála a my to přání respektujeme. 10 let je dlouhá doba a i když nemáme žádné rituály, kdykoli se se sestrou navštívíme, vždycky si o ní povídáme. S tatínkem to nelze a ani s jinými členy rodiny. Myslím si, že byste potřebovala někoho, kohokoli, kdo by Vám naslouchal, komu byste mohla všechno říct, jaké by to bylo kdyby a taky co Vám její odchod přinesl (vím, zní to divně)... všechno to, co máte v srdci. Každý člověk zpracovává ztrátu blízkého po svém a lidí, kteří o tom z různých důvodů nejsou schopni mluvit nahlas asi mnohem víc, než těch, kteří mluvit potřebují. Ani jeden z těch způsobů vyrovnávání se se ztrátou není špatný jen jiný. Myslím, že pro Vaše chlapy je mluvení o tom stejně trýznivé, jako pro Vás mlčení. Přála bych Vám, abyste si mohla povídat aspoň s manželem, ale ze zkušenosti vím, že muži na to prostě nejsou. Držte se! Přeji krásné Vánoce a vězte, že místo u Vás Milenka má, i když o ní nebudete mluvit.

víš a psala jsem ti to tady už jednou, že mám podobný (ne stejný názor !) jako Manka, přesto souhlasím s tím, že nějaký rituál by v rodině zavedený být měl. Třeba jak psala Xena, ten talířek Milence na vánoční stůl nachystat, to se mi moc líbilo, je to krásné vyjádření . Tvou rodinu chápu, sama jsem taky taková, i když se snažím. Přeju Tobě i celé rodince krásné vánoce, hezky si to společně užijte a když oni mají bolení z toho koukat se na fotečky Milenky, dej je sem, psala jsem ti nedávno...je moc krásná !

Sabi díky, Střepiny jsem viděla, maminky, co tam mluvily osobně znám, jsou opravdu obdivuhodné.