Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Děkuji Ti, milá Lucko........

Mluvím o Patričkovi stále, pomáhá mi to nejvíc, nejde to ani jinak. Když vynechám rodinu,postřehla jsem zásadní rozdíly v komunikaci o Patričkovi mezi muži a ženami. S ženami o něm můžu hovořit otevřeně, obejmou mě, popláčeme si někdy, žádný problém. Když se potkám se známými muži, hovoří o něčem jiném, tak zavedu řeč na Patrička, protože proč bych se měla tvářit, jako že se nic nestalo, když se naopak stalo něco tak hrozného a zásadního - a reakce je buďto žádná, okamžitě převedou řeč jinam, nebo něco utrousí a hned jde zase řeč jinam nebo mlčí..Pro muže bude zřejmě asi větší problém o něčem tak citlivém vůbec hovořit a je možné, že je to zraňuje také hodně a bojí se toho stejně jako my ženy, že by se jejich dětem mělo stát něco podobného. My se z toho dokážeme zřejmě na chvíli vymluvit, ale muži mají s tou otevřeností tak jako tak větší problémy a žal a smutek řeší jinak, mlčením a přecházením, po svém. Patričkův tatínek se pár dní po pohřbu začal také podobným způsobem bránit, pak ale viděl, jak se trápím, zvykl si, že o malém mluvím, dávala jsem mu fotky a pustila občas video, kterého se bál, a dnes už problém hovořit o něm se mnou nemá. Ovšem venku mezi lidmi o něm mlčí a říká, že jeho kamarádi se také tváří, jakoby se nic nestalo.Mé kamarádky naopak, ptají se,jak se mám a povídáme si o něm,když mám potřebu......

Pro Mili - možná menší inspirace, jak to udělám o svátcích já. Pro Patrička prostřu, umixuji mu kapra, salát a řízek, protože on papal mixované. Možná, že mu dám pod stromeček dáreček, na hrobeček určitě nějaký koupím a přinesu, třeba u vás by jste mohli jít vybrat pro Milenku dáreček s dětmi, není tam přímé spojení se hřbitovem, je to hračkárna a mohlo by je to svým způsobem zaujmout a mohli by o ní začít přemýšlet, převzít trochu aktivitu, jako že, co by asi tak Milence mohlo udělat radost, co by se jí líbilo???Možná, že by jí tam chtěli potom i ten dáreček donést.......Také jsem se dala do vlastnoruční výroby adventních věnců, zatáhla jsem do toho mamču, a ten den a potom, když jsme je Patričkovi nesly, jsme měly z toho hezký pocit, vyrobily jsme se přeci pro něj samy...Na Vánoce mu budu vyrábět svícen. Pár ozdob, svíčka a jehličí ...........třeba by to tvé dětičky také zaujalo, vyrobili by pro Milenku něco samy,děti rády vyrábějí,a mohly by z toho mít také hezký pocit......Patričkovi také ozdobím malý vánoční stromeček, do modra, protože to je chlapeček, a postavím ho k fotkám, kde stále hoří svíčka a toto místo mám vyzdobené pro něj, nyní vánočně. Myslím si, že tvé celé rodině Milenka také chybí, jen mají problém to dávat najevo.Četla jsem o rodině, kde manželka první rok brečela, manžel vůbec, ona pak přestala, a najednou teprve začal on oplakávat jejich děťátko. Každý máme jiné intervaly prožívání smutku.Dusit to v sobě, to není vůbec dobré. Když chceš plakat, plakej, buď se někdo přidá nebo ne, ale není to dobré, překonávat se.To se pak negativně odrazí na tvé psychice i fyzickém stavu.
Ještě musím napsat, že když jsem Patričkovi ten věnec vezla, tak jsem najednou měla pocit, že ke mně přišel, a pár dní jsem vůbec nemohla brečet, protože jsem ho silně cítila u sebe a bylo to,jako kdyby neodešel.Tak třeba, kdo ví......jak to funguje mezi nebem a zemí a v nebi..........asi se mu to líbilo,že jsme s mamčou, absolutně levé,něco pro něj vytvořily...a přišel se mnou strávit pár dní....

Martina

Mili, mám Tě ráda moc!!!!!! Lucie

Lucko díky za všechno, překvapuje mě, že sis při svém zaneprázdnění našla tolik času na přečtení celé diskuse a ještě se k tolika věcem vyjádřila, ty mě máš ráda, viď?

Dobrý den všem diskutujícím!
Přidávám také svůj pohled. Předesílám, že se s Mili virtuálně znám, jsme spolu průběžně v kontaktu.
Rozdělím své postřehy do bodů, bude to přehlednější. Ještě chci poznamenat, že toto všechno jsou moje domněnky, mohou být samozřemě milné a ráda o nich budu slušnou, nikoho nenapadající a neodsuzující formou diskutovat.

Ad diskuze jako taková: různé názory se očekávají, občas nějaký méně citlivý příspěvek se předpokládá – diskuze je veřejná...... Podpora od osob podobně smýšlejících je určitě příjemná a potřebná, ale je to spíše takový by - produkt diskuze. Myslím, že kdyby si šla Mili jen pro podporu – obrátí se na maminky na uzavřené diskuzi, kterou sama založila a mnoha maminkám tam již pomohla. Dokonce je i tady „odchytává“ a nabízí jim svou podporu.
Proto si myslím, že není pravda, že sem Mili chodí „jen pro podporu a politování“


Ad smíření ostatních členů rodiny se smrtí Milenky plus smíření členů této diskuze s průběhem truchlení jedné maminky.....
Kdyby ostatní členové rodiny byli s Milenčinou smrtí smíření, neměli by zajisté sebemenší problém s Mili komunikovat, přistoupit dokonce na její způsob komunikace, nepotřebovali by kompromisy. Myslím, že smíření nejsou –a to není chyba, samozřejmě, to je fakt. Oni také dělají, co je v jejich silách a možnostech. Vzhledem k tomu, že tam ale blok v komunikaci je – a opět – není nutno to brát jako chybu – to je zkrátka fakt a realita a nějaké stadium. To vše může (a i bude) mít vývoj. Jednou o tom možná celá rodina Mili vydá svědectví - a pomůže dalším rodinám, na které se podobné neštěstí snese. Tak jako Mili vydává svědectví o tom, jak se vyrovnává ona – a to pomáhá mnoha maminkám zemřelých dětí. (A možná to trochu může děsit nás, matky bez této zkušenosti – ono to je asi těžší, než bysme si přály slyšet, že. V hloubi duše se většina maminek o své dítě bojí a představa, že když o něj přijde, tak se za pár let oklepe a bude jako dřív je méně děsivá než upřímné svědectví Mili – dokonce bych řekla, že proto některé maminky reagují v příspěvcích tak tvrdě – brání se, odmítají tuto možnost, cítí se ohroženy tímto faktem)

Ad vzpomínání na Milenku a vyrovnávání se s jejím odchodem
Já to vnímám tak, že Mili chce na Milenku vzpomínat, neboť cítí, že je to potřeba a také, že je to NORMÁLNÍ. V případě, že se jí podaří vynalézt nějaký kompromisní rituál, ke kterému se každý bude moci dobrovolně připojit, a který nebude nikoho manipulovat a ohrožovat, pomůže to všem v rodině. Veliké napětí, které v rodině může přes svátky být (jak já si představuji), bude najednou to tam. Znovu říkám, že vím, protože se s Mili znám, že během roku po rodině nic nevyžaduje, své vzpomínání realizuje jinde a je velmi příjemnou a pečující maminkou svým synům a skvělou manželkou svému muži. A i když naše hovory jsou často o Milence, můžu Vás ujistit, že Mili je ztělesněním svého jména – velmi milá a v mnoha ohledech radostná osoba.

Ještě chci podotknout, že dle mého názoru je Mili s Milenčinou smrtí vyrovnaná maximálně dobře. Až bude moci pomocí nějakého rituálu uvolnit komunikaci o Milence doma, uleví se jí od toho posledního řešitelného trápení. Na důkaz toho jak Mili vnímá Milenku během roku, kopíruji tady její vlastní slova:
Milenka se postupně v mých představách proměňuje z malé roztomilé, na mě závislé a na konci bolavé a bezmocné holčičky, které já musím a přitom nemohu pomoci, v nádhernou andělskou bytost plnou světla, v člověka jak ho Bůh původně zamýšlel, bytost, která už ví a žije svůj nejdůležitější smysl života, kterým je být v blízkém a důvěrném vztahu s Bohem, nezatížena naší vezdejší neschopností vnímat a prožívat duchovní svět. Není už bezmocná, bolavá a slabá, je krásná, plná síly a života, protože už smí pít přímo ze zdroje, čerpat ten prapůvodní život z Boha.

Já v tomto popisu cítím tolik klidu, síly a vlastně radosti, že mně osobně to velmi pomáhá.

Přeju Ti, Mili, abys našla způsob jak vzpomenout na Milenku o Svátcích.
Nebude to třeba ještě dokonalé, třeba se zapojí jen někdo. Možná to bude letos tak, že to bude pouze Tvůj rituál a ostatní ho budou respektovat a neseberou odvahu se přidat – nicméně ten respekt z jejich strany by tam mohl být – jestliže se nebudou cítit manipulovaní a o to Ti, myslím, jde především, viď? Proto se mi líbí možnost napsat Milence dopisy. Eventuelně s Tvou nabídkou, že je Milence odneseš na hřbitov například (a třeba se někdo přidá...... a když ne, budeš mít chvilku pro sebe a pro Milenku).

Moc na Tebe i na Milenku myslím a fandím Vám oběma! A i celé rodině! Ať se letos o krůček posunete!
Lucie