Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Manko, myslím, že to vnímáš příliš podle sebe, důvodů, proč o tom nechtějí mluvit, může být mnoho a moje rodina funguje dost demokraticky, takže můj muž i moji kluci by se určitě ozvali, kdybych je nutila k něčemu, co by jim vadilo. Osobně si myslím, že spíš nevědí, jak o tom mluvit, cítí určitou trapnost, to je pravda a proto jsem mluvila o vytvoření nějakého rituálu, zatím žádný nemáme a nikdy jsem jim žádný nenutila.Já sama své osobní a naprosto intimní rituály mám a jsou čistě soukromé, snad bych při nich ani nikoho nechtěla, kromě Boha a Milenky.
Vytvořit nějaký rituál přijatelný pro všechny je prastará moudrost, jak vyjádřit určité zásadní věci, pokud ho všichni přijmou, tak právě zbavuje pocitů trapnosti z bezradnosti, rituál může určité věci vyjádřit i beze slov. Přemýšlím o vytvoření toho rituálu ne kvůli sobě, ale právě že by to mohlo pomoci jim. Samozřejmě to nejprve navrhnu a budou se k tomu moci vyjádřit, nejprve o tom promluvím s manželem a pak s kluky, nakonec můžeme to zkusit a uvidíme, třeba to bude vyhovovat a třeba ne, já nejsem žádný nutič a pokud uvidím, že to nefunguje, nemám důvod na tom trvat.

Víš, právě proto, že každý jsme jiný, a právě proto že já patřím mezi ty co neumí a nechtějí o svých problémech mluvit veřejně, právě proto se snáz vcítím do role lidí kolem tebe a možná narozdíl od tebe si dovedu představit jak se cítí trapně a NEVÍ jak by se měli zachovat. Projela jsem i tvoje staré témata a stěžuješ si, jak tě rodina nepodporuje ve tvém vzpomínání. Pro ně to může být znovu bolestné. Víš, oni to mohou cítit tak jako když znovu vrazíš nůž do téměř zahojené rány. Napadlo tě to někdy?

Lidi mají různé potřeby, ano lidi mi vyjádří lítost a soucit a mě to uleví, zvlášť uleví, když vidím určité porozumění, někdo to tak nechce, ale těch, co to mají stejně, je hodně. Maminky chtějí mluvit o svých zemřelých dětech, to je velká pravda, znám snad jen jednu maminku, která řekla, že o tom mluvit nechce a mnoho těch, které chtějí. Potřebuji ventil a potřebuji někdy mluvit o svém dítěti, to je naprosto normální a když to právě v rodině nejde, píšu sem. Co je na tom špatně. Kromě toho s čistým svědomím můžu říct, že v tomto posledním tématu mi o vyjádření lítosti nebo soucitu vůbec nešlo, hledala jsem řešení a až na pár větiček na koncích příspěvku typu přeju hodně sil, jsem s tebou atd. mi nikdo ani lítost moc nevyjadřoval, psali své názory na to, co je předmětem tématu.
Ale když na mě někdy padne velký stesk a cítím bolest, tak mi skutečně pomáhá, když se vypíšu a pak si čtu příspěvky, které vyjadřují soucit a porozumění, to mi uleví a zase najdu sílu jít dál. Všimla jsem si, jak to některé dráždí, jak jim to vadí, no a to zase nechápu já, proč. Každý jsme holt jiný, máme jiné potřeby. Kromě toho ne všichni jsou mi úplně cizí, mnohé mám ráda, i když se osobně neznáme. A že to píšu veřejně, si myslím, že se nemám za co stydět, píšu upřímně a pravdivě o věcech smutných, které mi život přinesl, ale píšu o nich také s nadějí a láskou, tedy aspoň se o to snažím.

Reaguju tak, jak mi tvůj příspěvek vyzněl. Mám z tebe pocit, že si svůj smutek ráda pěstuješ. Až po napsání svého komentáře jsem nahlídla do rubriky budulínci a koukala jsem že víc než půlka založených témat je od tebe. Většinou byly tak dojemné, že jsem měla téměř na krajíčku a to nejsem z těch co by každé vlídné slovo obulely. Tak jak si potom nemám nemyslet, že si svojí bolest pořád hýčkáš a pěstuješ, místo toho aby ses jí zbavovala? Nikde jsem tak nepsala, že se nestaráš o syny, ale jde o to, vytvářet doma pohodu. Snažím se chápat, že je to těžké, ale zkus si představit, že některé ty tvoje rituály nejsou pro ně příjemné.
Ještě než mě prohlásíš za cynika, tak ti zkusím přece jenom jeden návrh dát. Přestaň se snažit dělat vzpomínkové rituály, nutit ostatní aby oživovali staré rány.
Teď ti to možná připadá cynické, ale myslím že to pomůže všem zůčastněným. Každý si zachová vzpomínku ve svém srdci a to je nejdůležitější. A začala bych s nějakým tím rituálem až uběhne dost dlouhá doba na to, aby se s tím všichni srovnali.

Ach jo Manko, věřím, že chceš pomoci, ale nevím, co některé nejen tebe vede stále k tomu vyvozovat tyto závěry, když stále vysvětluji, že to u nás vypadá přesně naopak než jak to popisuješ. Já nechci nic víc, než si 2x za rok společně vzpomenout. Kde se pořád bere představa, že já pořád pláču a nestarám se o kluky, nepečuji o ně, nezlobte se, ale kdo tohle pořád dokola tvrdí, neoprávněně předjímá. Nikdo se u nás na moje slzy koukat nemusí, protože je neukazuji. A tohle mě už fakt nebaví, pořád se ospravedlňovat z věcí, které vůbec nedělám a které u nás vůbec neprobíhají a o kterých také ani nepíšu. I v tom úvodní článku jsem jasně psala, že PŘEDloni jsem promluvila o Milence pár slov před štědrovečerní večeří(Vánoce jsou 3 dny a z nich 2 minutky jsem mluvila o Milence) a loni jsem už neřekla vůbec NIC.
A já myslím, že to z mých příspěvků jasně vyplývá, že žádné slzavé Vánoce ani zbytek roku nemáme. Já beru, když má ke mě někdo připomínku, vyplývající z toho, co skutečně napíšu, k problému, který tady skutečně je, ale tohle je hledání chlupu v dlani.