Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

No,víš Mili, já chápu chování ostatních členů rodiny, protože jsem taky takový typ.Také mi zemřel člověk, kterého jsem měla moc ráda a to docela nedávno. Sice se to nedá srovnat s tím, když zemře matce dítě, ale... Ve svých předchozích příspěvcích jsi psala, že jsi se o nějaké vzpomínkové rituály pokoušela loni a rok před tím také. Pokud počítím dobře, tak po smrti tvojí holčičky uběhly už 3 roky, ne-li víc. Vím, že nelze zapomenout na vlastní dítě, oni také nezapoměli, ale SMÍŘILI se tím. Z tebe mám pocit, že se utápíš ve vlastní sebelítosti a svými rituály si svůj smutek spíš udržuješ než aby ti to pomáhalo. Tuším, že jestli můj příspěvek budeš číst, tak tě asi naštve, prohlásíš mě za cynika, ale zkus se nad tím zamyslet. Bylo by velmi smutné, kdyby jste si na dceru nikdo nevzpoměl a bylo by dobré si ji tak 2x za rok (dušičky, Vánoce) krátce připomenout. Ale máš další 4 děti, je třeba se začít věnovat jim a pomalu začít žít. Neustálé slzení a píchání do bolavých míst strašně psychicky vyčerpává. Promiň, ale já mám pořád pocit, že problém máš ty, ne ostatní. Určitě na ni nikdo nezapoměl, určitě si na ni všichni s láskou občas vzpomenou, ale s tím co se stalo se už smířili a chtějí a potřebují zase žít o Vánocích si užívat toho, že jste všichni pohromadě, že Vás ta tragédie nerozdělila, ale stmelila a zase se smat a ne brečet. Pláče už bylo dost a nezlob se na mě, ale 3 roky je už dost dlouhá doba na to, aby jsi se se svým smutkem poprala. Ale já mám pocit, že se sním nepereš, ale že si ho pěstuješ.
Mám vážné obavy, že pokud se s tím, co nejrychleji nevyrovnáš, tak od tebe brzy všichni budou utíkat. Je to drsný, ale je to tak. Po určitou dobu je smutek a pláč normální a rodina to chápe a toleruje, ale pak i jim dochází síly tě pořád utěšovat. Aby síly nabrali a odreagovali se , tak začnou před tvými slzami utíkat. A ty bys mohla skončit jako osaměla zahořklá žena. Dej si na to pozor a hlavně se už konečně sama se sebou srovnej a smiř se s tím, co ten život přinesl. Přeji hodně sil  

Jardo píšeš nesmysly, mojí babičce umřelo malé dítě v kolébce, druhé se zabilo pádem ze stolu ne jí, ale nějaké chuvě spadlo a když na ně vzpomínala tak plakala a to byla už babičkou.......

mě umřelo hned několik blízkých lidí v rodině tragicky strejda, který se o mě staral a dělal mi tátu, kterého sem neměla a bydlel s námi, babička, děda, můj malý bratr....všichni tragicky umřeli a nesu si to v sobě celý život, pláču kdykoliv sama o samotě na ně vzpomínám, ne před okolím, to to v sobě dusím přesně jak píše MILI, potřebuje na ni vzpomínat, vyplakat se.....já taky ráda chodím na hřbitov, je to jakobych šla si za nimi popovídat, pozdravit je......je to moc dobrý nápad, říct rodině kdo půjdete se mnou na hřbitov malou pozdravit

Díky všem za názory a povzbuzení, myslím, že mi to docela pomohlo. Někdo sice psal, že tady to nevyřeším, to je pravda v tom smyslu, že asi nikdo mi tady nenapíše dokonalou universální radu, ale tu mi nedá ani žádný odborník. Na druhé straně je docela dobré si tímto způsobem utřídit myšlenky a zkonfrontovat je s názory druhých, mě to pomáhá to řešení najít.
Když jsem nyní byla na semináři Dlouhé cesty, říkala ta paní psycholožka jednu důležitou věc: (cituji ze skript, která jsme k tomu dostali) zarmoucení rodiče nepřestávají truchlit, i když intenzita jejich smutku se v průběhu času mění, je to nepředvídatelné a je to na celý život. Pro takovou bolestivou ztrátu neexistuje žádný časový harmonogram, žádná zřetelně odlišitelná stadia smutku. Bolestná ztráta matky i otce je celoživotní proces opětovného přizpůsobování se realitě života se ztrátou, opětovného učení se žít bez dítěte. Rodiče obvykle nepřetrhávají své citové vazby k zesnulému dítěti.
A to je přesně to, co já i moje rodina děláme, učíme se, jak žít bez Milenky, ale zároveň zachováváme ty vazby. Já jsem si nyní uvědomila, že vzhledem k tomu, že tato zkušenost se díky Bohu většinou neopakuje, je všechno kolem pro nás všechny nové, že mi vlastně nevíme, co a jak dělat, musíme se to postupně učit a že někomu to učení jde rychleji a jinému pomaleji, takže já vlastně s celou mojí rodinou musíme postupně hledat, co a jak máme dělat, aby nám bylo líp a vzájemně jsme si pomohli. Je to strašně krizová situace a na začátku nemáte žádné zkušenosti, postupně je sbíráte, ale jak jsme každý jiný, tak taky trvá dost dlouho než najdeme nějaké vztyčné body. Ale nejhorší je asi nic nehledat a nechat se vzájemně v tom topit. Myslím, že bychom si měli vzájemně vycházet vstříc, jednou se trochu přemůže ten a podruhé onen. Proto si myslím, že pokud já dlouhodobě respektuji jejich mlčení, mohou i oni v rámci zachování mého zdraví psychického i tělesného vyjít vstříc mě a hledat se mnou nějakou i pro ně přijatelnou formu vyjádření vztahu k Milence, někdy si myslím, že mnohem víc než neochota o tom mluvit, je za tím bezradnost, jak o tom mluvit nebo jiným způsobem o tom komunikovat, proto se snažím hledat ty cesty, proto sbírám názory a snažím se i sama v sobě probrat, co přesně potřebuji, protože i já se učím a někdy třeba i zjišťuji, že co jsem myslela, že mi zaručeně pomůže, nakonec nezafungovalo, ale jiná cesta byla třeba lepší.
Možná je to způsobeno zkratkovitým podáním, kdy člověk nemůže zmínit všechny aspekty, ale občas někdo chápe co napíšu tak, že já svou rodinu do něčeho tlačím, ale já nejsem manipulátorský typ, spíš se snadno nechám do něčeho natlačit, třeba do mlčení a myslím, že nastal čas přestat se bát, dobře si to promyslet a skutečně mojí rodinu vyzvat k tomu hledání cesty, která by pomohla nám všem nebo byla aspoň kompromisem zohledňujícím potřeby všech. Díky za vyslechnutí.

Mili, urcite neni dobre nic potlacovat, at uz jde o smutek, stesk, slzy, vztek, radost (i kdyz tu asi malokdo potlacuje) a cokoliv jineho! Vzdycky se to projevi na zdravi!!! Moje maminka byla tezce nemocna, nikdo nemel odvahu o tom mluvit, vsichni na to mysleli, ale nikdo se neodvazil cokoliv rict. az jsem jednou prisla za ni do nemocnice, videla, ze ma slzy nakrajicku. Samozrejme se mi chtelo bulet taky. Objaly jsme se a ja jsem rekla:"tak a ted budeme brecet, brec, ja brecim taky, vsechno to vybrecime a bude dobre". Vubec nevim, jak je to mozny, ale strasne nam to pomohlo! do dneska to takhle praktikujem, at jde o projeveni jakychkoliv spolecnych citu a opravdu nam to moooc pomaha a ulehcuje zvladat ten stud(nebo jak to nazvat) projevovat sve city. takze si klidne naordinujte jedny spolecne slzy za Milenku a pak i spolecny smich a radost, zavzpominejte na to hezke a treba bude lip! Drzim palce!

Ach jo, nechtěně jsem si vymazala začátek věty, který začínal prarodičema, pak rodičema, pak námi, pak dětmi...