Diskuze : Hlavní : Jak naučit děti - ostatní

Tak já nevím.....já jako dítě doma skoro nic nemusela....snad jen vynášet koš....

Sourozenci museli, vím, že myli nádobí a uklízeli, ségra se motala v kuchyni....

Výsledek? Ségra mi to moje "nemusení" nedokáže zapomenout a dodnes mi předhazuje, jak ona uměla ve dvanácti upéct bábovku, zatímco já to neumím dodnes.....
Jenže jsem to byla vždy já, kdo jezdil za našima, když potřebovali pomoct. Já a můj muž jsme našim pořizovali byt a stěhovali si je co nejblíž k sobě (s jejich souhlasem a protože chtěli), abychom jim mohli pomáhat víc. Když bylo něco potřeba, byli jsme to my dva, kdo sháněl, vozil, dělal společnost.....ségra někdy, brácha vůbec....
A když máma umírala, byla jsem to zase já, kdo si ji chtěl vzít domů, kdo za ní běhal každý den do nemocnice, sháněl doktora a ošetřovatelku, než mi ji doktoři zabijou (a nestihla jsem to). To vše se čtyřmi malými dětmi (1 - 5 let), zatímco ségra je bezdětná a bratr měl v tu dobu už děti dost velké a samostatné....

A podobný vztah mám i k rodičům a příbuzným manžela a opět jsme to my dva a ne manželova bezdětná sestra, kdo je kdykoliv k dispozici...

Taktéž k adopci na dálku a dobrovolnictví v azyláku mě nemusel nikdo přemlouvat....

Řekla bych, že mám spoustu špatných vlastností, ale sobec se ze mě nestal, i když podle toho, jak jsem doma vůbec nic nemusela a měla jsem "všechno" (dojem mých sourozenců, jen nikdy nepochopili, že to, co mi chybí nejvíc, je vztah, jaký mají oni mezi sebou ).....

Kudla2, no přesně jak píšeš, ono to přesně odráží tu naší společnost, každý myslí jen na sebe....

......myslím, že tím co tu sem tam někdo napsal...vychovávají z dětí děsný sobce...myslící jen na sebe.....

Ale u zakladatelky bude ještě ten problém, že dcera na sourozence žárlí a ona po mí chtěla,aby toho vetřelce co jí zabral jedinečné místo jetě nakrmila....to si fakt dovolila dost.....


třeba my chodíme na nákup sousedce...a taky bych nemusela......,ale to je duhá věc....a manžel mi říká...to jsem zvědavý...jak se jednou někdo postará o nás....když třeba kluci budou daleko...syn šel po chodbě...a zaslěchl konec.....

A přišel a říká nám...nebojte, budu za Váma jezdit jako jezdíte za dědou a vozit vám jídlo.
ví, že pradědovi odkládám do mrazáku obědy a vozíme mu je.....

a není to navíc nic nad její síly ani nic dlouhodobýho.

Myslím, že v šesti letech není tak brzo na zjištění, že se celej svět nehodlá točit jen okolo tebe a že když ti okolí v lecčems vyhoví, tak je dobrý občas vyhovět i jemu.

Nelíbilo by se mi nakládat na dítě příliš nebo něco, co by bylo nad jeho síly, ale aby se bezpodmínečně dožadovalo, že jemu bude vyhověno v situaci, kdy ten druhej prostě nemůže, a odmítalo pomoct v tom, v čem pomoct klidně může, jen protože se mu nechce a že by si radši hrálo - ne, fakt si nemyslím, že bychom je v tomhle měli podporovat.

přesně....

Jasně že nemusí, nic nemusí. Ani dvacetiletý sourozenec či dítě nic nemusí, musí jenom umřít (jednou).
Ale může a měl by.