Diskuze : Hlavní : Zahraniční politika a události

"Sama sebe dokážu naprosto svobodně vystresovat též velmi kvalitně"



Mě už stresuje máloco.
Takový ten stres z dětství a dospívání, že je někdo nebo něco nade mnou, nějaká hrozba vyšší autority, ten považuji snad za nejhorší.
Přitom objektivně vzato mě v dospělosti potkaly mnohem závažnější věci, bála jsem se o vlastní děti, o životy nejbližších... Ale jako dospělá se cítím silnější, sebevědomější, cítím se mít svůj život ve svých rukou.
Nezralého člověka strach poznamená mnohem víc.

I pro mě byla škola někdy stres, ale ten nepovažuji za nesvobodu. Sama sebe dokážu naprosto svobodně vystresovat též velmi kvalitně

EDIT: jo asi jste již od otázky svobody stranou, pardon, nedávala jsem pozor

Huso,
to jsem snad ráda, že nejsem nervôzní z domácích prací, neumím vařit a hlavně mě to strašně nebaví. Tak jsem to vyřešila tím,že prostě nevařím. Aspoň na mě moje děti nebudou vzpomínat tak, že jsem " z toho byla nervní"
Já na děti občas hulákám a doma něco dělat musí. Ale nepřetrhnou se, to zas ne.

"Na dětství si vzpomínám jako na dobu ohromné volnosti, svobody a bezstarostnosti."

To já tak úplně ne.
Cítila jsem se často omezovaná vůlí dospělých. Mám silnou potřebu dělat si, co chci já, a to v dětství moc nešlo. V dospělosti to jde mnohem lépe.
Také jsem měla různé strachy a obavy, které jsem neuměla ventilovat a byla na ně sama. Neměla jsem žádného partnera - soulmate.
Někteří dospělí si na mě dovolovali, protože jsem malá, a neuměla jsem se tomu bránit.
Suma sumárum, dětství jsem měla obecně vzato pěkné, ale dospělost je lepší.

"Asi jsem jednodušší, vůbec mě nenapalo se bát dospělosti."

Také jsem se nebála dospělosti.
Pocházím z harmonické rodiny, kde lidé žili pohodovým životem v párech, měli děti, brala jsem jako samozřejmost, že moje dospělost bude vypadat stejně.
Jako samozřejmost jsem brala i nějakou tu budoucí práci, v představách jsem se držela toho, co jsem znala ze svého okolí.
V čem vlastně žijeme z hlediska společenského režimu, to mi tehdy nedocházelo.
Bála jsem se pouze zlého Reagana a jaderné války.
V dospívání pak mi samozřejmě svět
dospělých připadal nudný a bavilo mě to více mezi vrstevníky, což je přirozený vývoj.
Svoboda dospělosti mi vyhovovala moc, ale po ukončení VŠ se mi stýskalo po vysokoškolském životě. Bavila mě ta studentská komunita, barevný život. A najednou se to rozprchlo a my jsme s budoucím mužem trčeli v cizím paneláku a měli chodit mezi cizí lidi do práce. To byl náročný zlom a chvíli trvalo, než jsem se s tím srovnala.