Diskuze : Hlavní : Respektovat a být respektován

maargit,
tak to je trochu starší, než jsem myslela.
Ve školce taky utíká od práce, když po ní něco chce paní učitelka? Někdy děti tohle dělají jen rodičům, ale ve třídě se přizpůsobí snadněji.
I tak bych šla metodou drobných kroků a povzbuzování k dalším.

Hele, maargit, to dítě je evidentně ve školce. Tu dvojku (která, mimochodem, není moc lehká) se nemusí naučit jako z písanky, nemusí ji zvládnout ani jako hodně škrábající prvňák. Když jí to zkritizuješ, tak to při své povaze zřejmě nebude zkoušet znovu, a když to nebude zkoušet znovu, tak se to nenaučí líp. Je to prostě krok v učení. Když dítě začíná kreslit postavy a kreslí typické hlavonožce, taky mu nezačneš vykládat, že to je špatně, že mu tam chybí tělo.

Nech ji žít.
Taky jsem povahově jiná než dcera, jsem povahově jiná než má matka a přesto si s oběma rozumím.

Liško, na základě vlastní zkušenosti ti mohu poradit snad to, aby ses snažila dceru maximálně akceptovat takovou, jaká je, a nesměrovat ji podle svého založení a svého vidění světa.
Já jsem také úplně jiná, než moji rodiče, a oni to obtížně přijímali a pořád se mě snažili formovat podle toho, co ONI viděli jako správnou cestu. Což jsem nesnášela a v pubertě jsem to někdy vnímala jako opravdu značné utrpení.
Asi to je dost běžné, každý si myslí, že jeho pohled na život je správný a že jeho povinností je vést i své děti k té "správnosti".
Mé vztahy s rodiči se nakonec urovnaly v dospělosti, když jsem se osamostatnila, rodiče se smířili s tím, že jsem hotový člověk s nárokem na vlastní názory, já jsem zase uznala, že každý dělá v roli rodiče to nejlepší, co umí, a má nárok na chyby.
Ta komunikace v pubertě se dá asi nejlépe zvládnout tím, že se rodič maximálně snaží vžít do dítěte, nejde na něj násilím, má svatou trpělivost a nadhled a smíří se s tím, že dítě má právo být úplně jiné, než by rodič chtěl

Komunikace by mohla drhnout, i kdybys porodila svoji kopii.