Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

do jisté míry to dělám taky, ale právě mám tu míru, mez, za kterou už nejsem ochotná jít. Je mi v tom dobře, protože to není sebeobětování. Mám dost vysoký nároky na sebe i na okolí a vyžaduju něco za něco, nedělám nikomu vola jen proto, aby byli všichni spokojeni.

mám kolegyni, která nechce udělat nic, co by někoho mohlo mrzet, pak to ale většinou mrzí ji, není to dobrý způsob

Samozřejmě dělám různé ústupky, věci, které mě nebaví, ale jsou prostě nutné nebo udělají mým blízkým nějakou zásadní radost. Myslím, že tak to má naprostá většina lidí, nejen žen. Vlastně jsem se setkala pouze s jednou osobou, která hlásala, že dělá jen to, co chce, že nemusí nic (a shodou okolností to bylo tady na Rodině ).

Ale nikdy nejdu nijak zásadně a hlavně dlouhodobě mimo svoji komfortní zónu ve smyslu popírání svého já.

Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti. Ale už jsem se aspoň naučila, že ony mohou spatřovat své štěstí jinde než já.

ja teda kazdemu reknu, co si myslim (v rodine... zatimco v praci se radsi krotim)

ale samozrejme neziju podle sebe a delam veci, ktere bych sama od sebe nedelala...napr. jsem vyklidila otci tri jeho zabordelene garaze a jeden jeho pokoj...jeste zbyva vyklidit sklep, ktery je naplneny od podlahy po strop od zdi ke dverim...nebo jsem roky jezdila na partnerovu rozestavenou a nepohodlnou chalupu, abychom byli spolu jako rodina, s partnerem se nedalo hnout, aby chalupu dodelal a zaridil ji pohodlneji

myslim, ze spousta lidi dela ustupky....nekdo se obleka podle prani partnera nebo ma uces, ktery se libi partnerovi, coz ja bych nedelala...a nekdo dela to, co je podstatne pro fungovani rodiny (jako ja to vyklizeni nebo jezdeni na chalupu)

Ono je to myslím širší téma. Jednak se dost intenzivně prolíná se stereotypy "ženské role", jednak jsou v životě různé způsoby, jakými se žena do takové pozice ve své rodině dostane, aniž by to původně plánovala.