Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

Nepopírám, od začátku to máme doma nastavené tak, že se všichni chceme cítit dobře a je potřeba hledat nějaký kompromis, abychom všichni měli svůj prostor. Samozřejmě, syn je trochu kapitola sama pro sebe, tam to možná může vypadat, že se přizpůsobuju a obětuju těm jeho vlakům až neúměrně, ale není to pravda, i tam to má svoje hranice. A taky je to o tom, že syn nás do toho svého koníčka zatáhl vlastně taky, takže i my kolikrát dáváme sami jako první podnět na nějakou takovou akci. Ale nepojedu někam přes celou republiku, když mám před sebou tři dvanáctky v práci, nebo když jsem si domluvila kafe, nebo koncert s kamarádkou, stejně jako manžel nepojede kvůli jednomu vlaku několik hodin autem apod. Takže někdy syn něco oželí, jede tam sám, nebo s kamarádem, nebo to nějak zkrátí, přizpůsobí, aby to bylo schůdné pro všechny. A stejně tak my se snažíme třeba na dovolené plánovat aktivity tak, abychom my si přišli na to své a bylo to zároveň přijatelné i pro něj. Jinak v některých věcech vyloženě myslím na sebe, třeba práci chci mít vždycky na dlouhý/krátký týden, abych měla aspoň nějaké dopoledne volné jen sama pro sebe, když jsou manžel a syn v práci. Mám dost velkou potřebu být sama a tohle bych si fakt nerada nechala vzít. Byť to přináší i to, že některé víkendy s nimi prostě na nějaké akce nemůžu, nebo to musím řešit nějakou výměnou apod. Ale ty moje volné dny mi za to stojí.

"Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti."

já ještě těžce nesu, když není šťastný manžel, a kdysi jsem takhle silně byla napojená na svou mámu, její problémy mě trápily víc než ty moje, MM to má stejně, prostě matkám nesmí nic chybět, to je ale přirozené, ne?

Moc hezké téma!
Tohle se stává ženám, které se v dětství staly chůvičkami pro své mladší sourozence Byly od dětství vedeny k tomu, že mají zodpovědnost, musí pomáhat a obětovat kus svého dětství ve prospěch svých rodičů a malých sourozenců... Moje skorotchýně byla nejstarší sestra se 4 mladšími bratry a vyprávěla mi o tom. Je to parádně smutné... Kluci letěli ven si hrát, ona od deseti let zvládala (musela zvládat) jednoduchý oběd pro 7člennou rodinu. Tatínek (ačkoli milovaný) jí v tom nechal, mamince to takto vyhovovalo.

Mam k tomu sklony, takze se ucim rikat ne. A mam taky miru, kdy to vybuchne. Anebo kdyz citim, ze uz se to sbira, udelam neco pro sebe, vetsinou "utecu" na hory. Mela bych se naucit postavit primo v kazde situaci, zatim mi to jde jen obcas.

Tebou popisované nastavení je mi bytostně cizí.
Bojuji u sebe spíše s egoistickým a sobeckým nastavením.
Ale pozitivní stránkou je, že jsem zároveň respektující, přející a nekonfliktní. Nemám potřebu nikoho potápět pro svou spokojenost, ale ani pro druhé trpět a obětovat se. Výjimkou byly mé děti, když byly malé, a do nějaké míry stále jsou.
A pes