Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

Vítr, hodně je to dané tou "bublinou". Dělníci makající v Kolbence asi nemají moc volbu, jak se dětem věnovat a co jim platit.

To co popisuješ je myslím přesně to, k čemu byli evropské ženy po generace vedeny a vychovávány. Šťastné v tom nejsou, ale neumí z toho vystoupit. Ve svém okolí jsem to v dětství a v mládí viděla hodně, obzvlášť v generaci svých rodičů a starších.
Souvisí to i se sebevědomím. Ženy které nejsou sebevědomé si tím podvědomě snaží získat lásku a uznání svého okolí.

Vítr z hor, také si myslím, že vnitřní motor je vrozený.
A myslím si, že je pro úspěch zásadní a zabít ho mohou pouze výrazně nepříznivé okolnosti. Spíš ale bude mít tendenci projevit se někudy, kudykoliv, za všech okolností. Takový člověk se tzv. neztratí, i když třeba neuspěje úplně tak, jak by mohl za ideálních podmínek.
U průměrných dětí určitě na angažovanosti rodičů záleží, jestli je postrkují kupředu nebo
nechají zapadnout v průměru.

"Ono záleží i na dětech samotných."

Přesně tak. Samozřejmě jsou i naprosto bezproblémové, zdravé, odolné děti, které i v případě, že narazí na průměrnou školu a neangažované rodiče, dosahují skvělých výsledků. V mém okolí je několik takových. Jedno dítě má velmi zaměstnanou maminku a naprosto mimoňského tatínka, ale maminka jednou za pár let procitne, bleskově se zorientuje (například co musí dítě umět k přijímačkám), zaklekne na dítě, dotyčné dítě (velmi odolné, zároveň dostatečně povolné a inteligentní) to vydrží a podá výkon. Pak se zase maminka stane na dalších hodně let prakticky nepřítomnou.
Jiná maminka svě děti šťastně ignorovala a věnovala se práci a sama sobě. O první dítě se jí postaraly jiné maminky (kroužky, doučování), ale zjistila, že dítě nepodává výkony, jaké ona požaduje. Na druhé dítě tedy dočasně zaklekla - a pak teprve byla spokojená. Je to tedy takové jednostranné a krátkodobé, řekněme spíš schopnost vyřešit problém, když se vyskytne a je rozpoznán.

Ale hodně dětí má právě ty handicapy. No a bez angažovanosti ve výsledku dost utrpí. Co je extrémní angažovanost?

Může být samozřejmě negativní. Ale co když třeba rodič zjistí, že dotyčné dítě funguje pouze v systému "indiánský běh", tedy třeba 15 minut práce, půl hodiny odpočinek, 15 minut práce, půl hodiny odpočinek... což rodiči zabije den, já osobně to pokládám za extrémní, ale bez toho by dítě třeba taky nebylo schopno absolvovat základku. Po pár letech podobného "výcviku" ale handicap dožene, vystuduje, je schopno se slušně uživit. No a teď co - vyplatilo se to? Otázka taky je, co to stálo toho rodiče, že.

Tohle téma je spíš o rolích, hranicích a bublinách či společenských třídách.

Třeba v mé roli (rodič), v souladu s mým přesvědčením a v rámci mé bubliny je normální vozit děti na kroužky, platit jim kurzy nebo doučování (když je něco baví, nebo jim něco nejde), posílat je na tábory a snažit se, aby žily na přiměřené úrovni (škola, oblečení, jídlo, kulturní rozhled atd.).

I když mě bolí hlava, mám hlad nebo žízeň, odvezu je, kdy/kam je potřeba, udělám, co musím, zaplatím. Mohla bych se na to vykašlat, dělat kariéru, nebo je tu nechat otci a odstěhovat se na Bali.

Naopak jsem se ale vykašlala na kariéru a peníze, zvolila jsem takovou práci, abych se mohla odpoledne věnovat dětem (vozit, psát s nimi úkoly, hrát s nimi na piano, učit se s nimi - ať už kvůli ADD nebo kvůli bývalé mizerné škole, kde se nic moc neučily, povídat si s nimi...).


Nemusela jsem to dělat, ale nebyly by na tom dnes tak dobře - už jsou dost staré na to, aby bylo jasné, že jim to prospělo. Existuje dokonce jisté sociologické hnutí, které zaměstnané matky ujišťuje, že fakt nemusí vozit děti na kroužky, chodit domů před čtvrtou a dělat dětem svačiny. A když to nedělají, že to je normální, a že se kvůli tomu nemusí cítit špatně. Ne, nemusí. Ale já vím, že mezi angažovaným a kašlajícím rodičovstvím je pro děti dost zásadní rozdíl (což už ono sociologické hnutí nezajímá, neboť jeho cílem je matka) a holt jsem to těm svým udělat nechtěla.

Nepřipadá mi, že jsem se obětovala, spíš mi vadí, že jsou mezi rodinami a dětmi čím dál větší rozdíly, a že stát ani slovem (natož skutkem) neocení (čili nepodpoří) péči rodin, nepodpoří dobrou rodinnou a školní praxi (například účinným řešením problému agresivních dětí ve školách - samozřejmě ne podle Graubnera). Ani ne tak kvůli mě, ale spíš kvůli těm ostatním, a taky kvůli mým dětem. Aby kolem sebe měly víc takových, jako jsou ony.