Diskuze : Hlavní : Holka nebo kluk - babské rady

To neni vec pohlavi, ale povahy. Ja mam povahove mnohem bliz k synovi, ma stejne chyby jako ja, stejne reakce,,stejne uvazovani. Jen ty zajmy jsou trochu jinde. Dcera je naproti tomu povahova kopie tchyne.

Jezisi, hlavne at JE zdravy tam melo byt.

nj, to já taky byla "přesvědčená", u prvního že to bude jasně kluk - a byla to holka, tatínkův mazlík a pěkná potvůrka, u druhého jsem si říkala že druhá holka by byla fajn, a když jsem si volala na výsledky z genetiky (ohl. VV), tak mi to sestra pověděla a na konci věty dodala "jo a bude to kluk", tak mi málem vypadl telefon z ruky.... Ale vždycky se to tak během týdne-dvou utřepalo a zvykla jsem si na tu novou myšlenku. Lepší je teda se tomu nějak pocitově nebránit, nechat to plynout, nevím co má za rodinné zázemí že jí "naplánovali" holku a kluka se "bojí" či jak to nazvat. U nás teda hlavně manželova maminka byla z holky-vnučky nadšená, protože sama měla dva syny, u našich právě zase z kluka-vnuka, protože nás měly dvě holky (a taky v době prvního dítka-dcery tam byly nějaké rodinné potíže, u druhého dítka už mohli tak nějak víc v klidu babičkovat a dědečkovat).

Vždycky jsem chtěla mít syny...jen syny....měla jsem spoustu obav, iracionálních (že dcera nebude mít po kom hezká a bude muset prožívat to, co já v dětství) i racionálních (že sama jsem nikdy nebyla normální holka a vůbec nebudu umět jí v těch holčičích věcech poradit, pomoct...nebudu tím nejlepším ženským vzorem...a realita ukazuje, že jo, neumím ani pořádně učesat culík, o oblékání, malování a dalším zkrášlování nic nevím, jsou holt odkázané na kamarádky a pro mě skoro nemožné korigovat, co je ještě OK a co už je za čárou ).

No a mám čtyři krásné, chytré holky, vzhledově jsou si podobné (a ani jedna mně ), povahově je každá jiná (tam už to úplně nevyšlo, s jednou docela bojuju, a bude asi hůř)...teď už mi není líto, že syna mít nebudu, nebo...prostě by mě lákalo mít ho, abych věděla, jaké to je, ale obecně jsem s holkami spokojená.......jen je mi občas líto, že jim nedokážu dát právě to, co většinou mámy holkám dávají . Ale zase mám asi něco, co způsobuje, že i puberťačka mi pořád ještě říká, že jsem skvělá máma a před spolužačkami se mnou prý chlubí, zatímco ostatní mají spíš tendence si stěžovat .

Takže jo, zejména u první jsem se s tím musela smiřovat, že to není kluk (nevěděli jsme dopředu, doufala jsem až do porodu), ale třeba vzhledem k tomu, že se mi vyplnil ještě méně pravděpodobný sen (moc jsem chtěla dvojčata, už od dětství), tak jsem nakonec vděčná, že to je tak, jak to je.

Já sice tyhle pocity zklamání nechápu, jedině snad když někdo čeká třeba třetí dítě stejného pohlaví, ale poradila bych najít si na tom nějaký klad. Třeba že tatínek bude mít parťáka na nějaký sport nebo koníčka co má. Já když čekala druhé dítě, tak jsem si říkala, že holka by byla super, protože bych měla kluka i holku, se kterou budu moci podnikat holčičí věci, ale že mít kluka by taky bylo super, protože to bude praktičtější, nebudu muset řešit oddělené pokoje a tak nějak si myslím, že sourozenci stejného pohlaví si víc rozumí.