Diskuze : Hlavní : Tábory

my fakt apelujeme, aby nedávali sladkosti, protože ve stanech jsou myši. já teda jako jediná ve stanu myši nemívám, asi protože tam se mnou bydlí pes
děti si ale můžou nějaké sladkosti koupit v táborovém "obchůdků" za vydělané bodíky

Mně by jako dítěti vadilo, kdyby rodiče odmítali respektovat (ve věci dopisů, návštěv a pod.) má přání, ke kterým jsem došla třeba po zkušenosti z předchozího roku. To se nikdy nestalo. Když poprvé nepřijeli na návštěvu (nevěděli, že oficiální zákaz neoficiálně nikdo nedodržuje a nevadí to), tak příště už přijeli i s dobrotami. Dopisy psali přiměřeně, cca jako ostatní, tuším, že jsem dostala od nich za 2 týdny asi 2 plus po jednom pohledu od každé babičky. Mně do psaní nenutili, ale já dobrovolně napsala pohledy kde komu hned 2. den tábora a pak třeba ještě 1 dopis našim s tím, ať informují babičky (všichni jsme bydleli v jednom městě). Víc nikdo nepožadoval. Že by někomu chodily balíky, si vůbec nepamatuju, naši mi jednou na moji žádost vložili do obálky asi 20 korun (původně přidělené kapesné jsem z velké zčásti velkoryse utratila za pohledy a známky ). "Hmotné dary" se vozily osobně, případně rodiče, co nejeli na návštěvu, poslali alespoň balíček po rodičích jiných, o obsah jsme se většinou dělili (ve skupinách kamarádů, dobrovolně). Dřepy ani nic jiného jsme za dopisy nedělali, ale je fakt, že se pošta rozdávala veřejně při nástupu, což moc nechápu proč, dneska mi to přijde celkem divné a zbytečné ...

Na táboře, kde jsem byla po 1., 2. a 3. třídě (velký podnikový tábor) byly každý rok vši - objeveno vždy po návštěvě "cizího" tábora za účelem sportovního soutěžení (říkalo se, že je máme "od těch dětí tam", ale podle mě to nebylo možné, nedostali jsme se s nimi do žádného úzkého kontaktu, ale asi se nechtělo mluvit o tom, že by vši přitáhl a roznosil někdo z "místních" dětí). Vždycky nás všechny myli "psím šamponem" (i ty, co jim vši nenašli, ani možná u všech nehledali, to se nepamatuju), ale nikdy nikoho (v 80. letech) nestříhali. Další roky jsem jezdila na tábor od školy, tam se vši neřešily, asi pro jistotu nikdo žádné nehledal

tak asi pošťák jezdil až přímo do tábora i s balíky. já musela kvůli balíkům jako vedoucí několikrát projít děsnou byrokracií na poště, protože jsem vlastně nebyla oprávněna je převzít

Nenavštěvujeme a ani nevím o nikom, kdo by to snad dělal.