Diskuze : Drbárny : Autismus

Despi, jenže tu střídavku těžce odnáší dítě. Ony existují i jiné způsoby jak jednomu rodiči odlehčit,než že dítě co pár dnů musí kompletně vykořenit. A osobně si myslím, že priorita má být dítě, proč ono má odnášet, že jeho rodiče nezvládli manželství.

Despi, no do ústavu... mám kolem sebe několik autistů, velkých a silných kluků, žijí v několika různých zemích. Ti malí (do 10 let) jsou ještě jakž takž zvladatelní, ale to jen díky tomu, že jsou rodiče zatím silnější než oni. Ani jeden nemá natolik rozvinuté sebeovládání, že by mohli samostatně bezpečně fungovat ve třídě/na návštěvě. Ve škole mají asistenty, většinou jsou jen doma, na návštěvy už pomalu nemají, kam chodit, protože je nikdo domů nechce.
Jedna z matek má už teď odstředivé tendence a ani se jí moc nechce domů. Snaží se vše, co může, delegovat na školu a na manžela. Jenže to dítě ji potřebuje.

Nedokážu si představit, co s nimi bude, až jednou rodiče nebudou moct, nebo třeba vůbec nebudou.

Jeden už je dospělý, ten naštěstí žije v zahraničí a má velmi bohatého otce. Otec zakládá jakýsi svěřenský fond, z něhož se bude platit advokát, který bude hájit jeho zájmy a taky ošetřovatelé, což budou profesionálové, kteří se u něho budou střídat. Bude tedy moci bydlet doma a bude si moci platit nadstandardní služby a péči, věnovat se svým koníčkům.
Měl by mít sice nějakého státního opatrovníka, ale ti selhávají už teď a matka s nimi musí jednat přes právníky. Zatím se o něj stará matka, která dedikovala svůj život péči o něj. Je s ním 24 hodin denně a neustále tvrdě maká na tom, aby byl v pohodě a ovládal se. Ona nepracuje buď vůbec nebo na zkrácený úvazek, bydlení a část výdajů jí platí otec.

Jeden je naštěstí schopen mimořádného sebeovládání a vyhovuje mu vysoký stupeň rigidity, díky čemuž (a díky jeho inteligenci) má maturitu a pracuje v knihovně. Ten je schopen žít sám, ale rodina to taky neměla zadarmo. Matka si tenkrát založila soukromou školu (jednu z prvních), což jí umožnilo nejen se mu věnovat, ale i vydělat něco málo.

No nezvykla..
Ale má tedy nekdo funkční model i pro tu matku? Aby když už tedy došlo k rozchodu a chlap se nejak chce starat, aby to nespadlo jen na tu mámu?
Já mám tedy hrůzu z toho, ze bych mela zůstat s detmi a neměla stridavku. Kde je sakra muj cas pro odpocinek?
Bylo by tedy lepší dát dítě do ustavu?

Nejsem vůbec expert na autismus, ale četla jsem knihu manželů Třešňákových, jak moc jim pomohlo, že našli rodinu, která si jejich dceru pravidelně bere k sobě - občas na odpoledne, občas na víkend - a že jim to v podstatě pomohlo k tomu, aby se nezbláznili, aby měli čas na starší děti atd. - není to podobné, jako když autistické dítě jde na víkend k otci ?

Asi je každé jiné, ale zrovna u manželů Třešňákových je dcera vážně těžká autistka, a dává to. Tak možná to stojí za to zkusit ... ? Protože na jednoho rodiče to musí být nálož takřka neunesitelná ... je fakt strašný, jak ti pečující mají málo podpory, a jsou to vesměs ženy...

Kat, tohle je situace úplně na houby.
Samozřejmě, že pro autisty je obvykle střídavka naprosto nesnesitelná, kontraproduktivní a často způsobí, že pak nejsou schopni samostatného života, i když by se třeba v případě jiného zřízení měli šanci zapojit do společnosti.

Naprosto souhlasím s Len, která to bere tak, že tu prostě musí být pro svoje děti, a že chtít, aby si autista "prostě zvyknul", je naprosto nepochopitelné. Já bych to brala taky tak, ostatně se dětem věnuju a změnila jsem kvůli nim kompletně způsob života, zaměstnání a zrušila jsem kariéru. Prostě mi to připadá normální.

Ale pohled Despi je taky hluboce lidský, byť zdánlivě zavání sobectvím (proč by se sakra měla matka obětovat pro dítě?). No proč vlastně? Proč je to vždycky matka, kdo se má obětovat? Proč to otcům normálně prochází, když se na dítě vykašlou, odtančí si za dalším životem a matky život, pokud je to pro dítě prospěšné, prostě skončil? Když selhává matka, všichni jsou z toho na větvi – jak, proboha, mohla? Ale co otec? Neselhal už náhodou hodně dávno právě on, a neobešlo se to náhodou bez nejmenšího pobouření společnosti?

Čím dál víc vídám matky typu "ať si dítě zvyká", které se – stejně jako předtím otcové, kterým nikdo nic nezazlíval – tváří, že výchova a vzdělání jejich dítěte vlastně vůbec není jejich věc.
Vodí dítě do školky (ideálně na celý den, proč by si ho vlastně měly brát odpoledne domů, když si ve školce může hrát a matka může buď vydělávat nebo se věnovat svému životnímu stylu?), do školy a tím to hasne. Proč řešit logopedii, že dítě neumí barvy, že má SPU, doučování, když mu něco nejde ve škole? Nechť mu škola sežene asistenta, neotravuje a po čase odevzdá dítě "opravené". Ti lidé nejsou špatní rodiče, jen prostě nemají tušení, co to obnáší.

Připadá mi, že to není nějaký náhlý kolaps společnosti, ale že si prostě matky vcelku oprávněně řekly, proč by to měly mít na hrbu jenom ony. Otce většinou nenapadlo, že by s tím mohli mít něco společného (mockrát jsem slyšela, že "jim to nikdo neřekl, jak to asi mají vědět?").