Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Liško, také je možné, že nebyl zas až tak temperamentní a impulzivní, že to prostě jen zkusil. Ale může být lehce zvládnutelný, což všechny děti bohužel nejsou.
Prostě jsou děti, které budou půl dne sedět jako pecka a bavit se hrou s polínkem, když to přeženu, ale jsou také děti, které budou lítat jak neřízená střela, kterou je těžké uřídit. Samozřejmě s těmi druhými dětmi se musí více pracovat, je s nimi více problémů, starostí, člověk vydá více energie. Ale je to prostě fakt, který musí ti rodiče přijmout a s ním žít a pracovat.

Tuten - opravdu nechápu, proč to vyhrocuješ. Já psala, jakou mám zkušenost se svým synem. Jsem ráda, že mi to na něj funguje. Netvrdím o nikom, že je špatná matka, když jim to samé nefunguje. Ale jak píšu - začala jsem to s ním řešit už v roce a půl, kdy s tím začal. Teď už ani v afektu nic podobného nedělá, maximálně vztekle zařve.

Liško, OK, na tvé dítě zabral zákaz. Jsou děti, které sice rozumově chápou, že to je špatně, ale v okamžiku amoku mají rozum na dovolené. Věř mi, že kdyby na mého syna kdysi zabralo "zakázat", byla bych šťastná jako blecha. Každé dítě je jiné, na každé se musí najít jiná finta a bohužel ne vždy je to rychlý proces.

Nemyslím si, že by se to dalo rychlým soudem zhodnotit jako závislost na pc. Ono příště to může být tkanička od bot, až bude starší, tak porouchané auto. Snad ho nerozšvihá
Dle mého názoru je to čistě o povaze, trpělivosti a dále o temperamentu, který máme všichni tak nějak vrozený.
Já mám impulzivní děti, sama jsem dost impulzivní, i když se snažím nebýt.
Jako holka jsem při laborkách rozšvihala vzteky skleněný laboratorní trychtýř. Měli jsme si vyrobit papírový filtr z pijáku a já jsem děsně nešikovná. Měla jsem za trest sehnat jiný. Babička chodila kolem laboratorního skla, tak koupila takový pěkný, zdobený broušením. Škola na tom jistojistě vydělala.
Práce s vlastním hněvem je běh na dlouhou trať a úkol na celý život. Holt každý jsme něco dostali do vínku a máme šanci s tím pracovat a něco s tím dělat.
Tak nějak bych to synovi vysvětlila, možná mu řekla, že to bylo jednou a dost. Poprvé to nechám spravit, podruhé už ne a bude si muset vymyslet způsob, jak na opravu vydělat.

Míšo, souhlasím s tebou (a dostanu tady sodu). Prostě je potřeba se dítěti věnovat odmalička a tyhle manýry nepřipustit. Žádné "chudinka má záchvatek", ale hned dát jasně najevo, že tohle ne. Ano, ze začátku to není zrovna hezká akce, ale dítě to pochopí velmi rychle. Mě si dítě ze vzteku rozbít hlavu, tak mu to ošetřím sakra pálivou desinfekcí a ono si to příště rozmyslí... Dvanáctileté dítě by rozbitou věc už nevidělo, žádné opravy, naopak. A zapřáhnout do práce navíc a bylo by po záchvatech.