Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

kdepak, tato metoda zabírá v případě, že děcko i při tom vzteku zvládá vnímt svět okolo sebe a sebe samo, když už je ve fází nevnímání, je to záchvat, který samo nevyřeší a pokud ano, pak jen zdánlivě, jen oddálí tu fázi, kdy se dostane až do agrese, prostě si neví samo se sebou rady a rozumově to řešit nejde, v tu chvíli je rozum vyřazený z používání a czáchvaty se v případě neřešení jen vrací čím dál častější a čím dál intenzivnější

když ho pošleš pryč, dáš mu najevo, že mu nepomůžeš to řešit a v děcku narůstá pocit, že mu nidko nerozumí a nepomůže, což je dost blbý do budoucna

než jsem začaůa dávat eyeQ, tak jsme se snažila uklidnit, i třeba nějakým malým úplatkem, něco jako nereagovat zbytečně, poslat všechny jinam, aby neměl kdo mu ještě přidat k jeho stavu a pak mu rychle nabídnout třeba nějaký kousek sladkýho, jenže pak bylo potřeba se mu hned věnovat, uklidnit, pomazlit, věnovat se a na to opravdu není denně čas, kdykoliv a kdekoliv, bez ohledu na sebe a ostatní, takže teď mi vyhovuje to zklidnění s rybím tukem

já jsme začala dávat náhradu eyeQ (složení stejný, cena výrazně nižší, tak proto ta náhrada) - přečti si víc o pár diskusí níž

http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/novep.asp?id=332

a fakt to zabírá, nemívá už ty stavy, kdy ječí a jen ječí a vzteká se, mlátí kolem sebe, nevnímá a je sám ze sebe nešťastný, prootže neví, jak to řešit, jak to změnit, já mu nemám jak pomoct... toto se už neděje

sice je třeba dnes absolutně nepoužitelný, je vidět, a je to poznat i při práci do školy, že se špatně soustředí, ale tu práci téměř v klidu dokončil, neječel, nevtekal se, dodělal a teď je v klidu

únava a hlad je strašná kombinace

Měla jsem takové dítě. Přešlo ho to časem. Neboj, masovej vrah z něj nebude

Kamarádka taky má syna co je "tak trochu" v tomhle jiný. Taky s ním byla u psycholožky, ta jí taky nepomohla, řekla jí jen, e kluk je silná osobnost a inteligentní, tak teď jde s ním k jinému psychologovi, který pracuje jinýma metodama. Bude s ním prý dělat metodu "hry v písku", že dítě umisťuje figurky do písku a podle toho jak kterou umístil, tak se s dítětem dál pracuje a zjistí tak co mu třeba vadí, může být třeba problém v nějakém vztahu s určitou osobou a on to nedokáže vyjádřit jinak, než permanentním nebo opakovaným vztekem,..no a on se ho má ten psycholog jako různě ptát a pak mu pomoci i tu situaci (pískovou) nějak pozměnit a že by si tak měl vyjasnit ty věci. Ještě tam nebyla tak nevím, jak to dopadlo. Taky chce zajít ke kinezioložce - metoda One Brain, to zas se zjišťuje podle zpětných odpovědí těla, kde je problém a jak ho řešit - u dětí do 6ti let se to provádí s matkou. No někdo tomu věří, někdo ne. Kdybys chtěla kontakt na toho psychologa, můžu poslat, ale je z Ústí nad Labem. Email na mě: struzenk@seznam.cz
Z toho manžela si nic nedělej, je to blbý já vim, ale jak to vidím já, tak on spíš měl v tu chvíli pocit i vlastního selhání, že s tím nedokáže nic udělat a pocit bezmoci a všeho toho vzteku a trapnosti, jestli to bylo před lidmi. Neunesl to a potřeboval si to na někom vybít. Ale měla by sis s ním o tom v klidu promluvit až bude vhodná příležitost, aby věděl co Tě trápí a proč, jestli to dokáže pochopit, čím si procházíš ty. Z vlastní zkušenosti vím, že se to chlapům musí jako říct, protože oni si vylejou vztek a tím je to pro ně vyřešený, ale my to v sobě nosíme a užíráme se tím, přitom oni na to dávno zapomněli a třeba jim to nepřišlo vůbec tak strašný, že nám řekli jaký jsme "blbky pitomý" a neprávem. Tak když mu to řekneš, že Tě trápí, jak Ti to řekl, třeba si o tom promluvíte a on pozná, že Ti to vadilo a dá si příště pozor - nevím jaký spolu máte vztah. My to tak nějak máme.

Dobrý den, syn prožíval respiračně afektivní záchvaty už od půl roku. Nyní má 2,5 roku, má časté a někdy opravdu silné záchvaty vzteku, kdy je úplně mimo realitu, nenechá na sebe ani sáhnout, kope a škube se, řve a ječí na celé kolo. Přečetla jsem mnoho článků a knih, a tak se snažím některým situacím předcházet, pravda i tak, že občas ustoupím či zvolím kompromis. Vždy to ale nejde a zakusila jsem si s ním mnohé nepříjemné situace na veřejnosti i doma. Navštívila jsem i dětskou psycholožku, neboť bouchání hlavou o zem se mi jako běžné nezdálo a potřebovala jsem poradit, jak správně k takovým situacím přistupovat. Ta mi jen řekla, že je syn na vrcholu období vzdoru, chování je v normě a nechápe, co u ní vlastně chci, takže mi vůbec nepomohla. Jelikož jsem na něj víceméně sama, jeho záchvaty řeším jen já. Snažím se danou situaci řešit jde-li to klidně. Nedávno, když se velký záchvat objevil při společné chvíli i s tátou na koupališti, tak očividně vypěnil a přede všemi mi vyčetl, že za to můžu já, neboť ho jen rozmazluju a že s ním mu to nikdy neudělal. Když vás odsoudí cizí lidi či rodiče, kteří to nikdy nezažili, dobře, ale když nemáte podporu ani ve vlastním partnerovi, tak se to zvládá opravdu těžko. Prostě mě to tak rozhodilo, že další týden jsem jeho záchvaty vzteku už přestala zvládat i já. Vždy jsem vybuchla, křičela, bila po zadku, což samozřejmě to stejně nepomohlo, spíše naopak. Mám pocit selhání, absolutní neautority, bezmoci. Vím, že jsem byla původně na správné cestě, ale k pokračování potřebuji podporu blízkých ne naopak. Dnes jsme odcházeli s křikem z návštěvy, kamarádka nepřímo podotkla, že to způsobeno slabou výchovou a pevnou rukou. Rodičům jež modrošedé nedýchající dítě nezažijí se však drobné ústupky vysvětlují jen těžko. Jsem už z této situace psychicky vyčerpaná, neboť vím, že ostatní mi to dávají za vinu, i přes to, že dělám co můžu. Já jsem pak o to víc naštvaná na něj při záchvatu vzteku. Jak z toho ven?