Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Nikdy jsem ho k agresivitě nevychovávala - a následuje věta: Když ho plácnu přes zadek... To není výchova k agresivitě, bití přes zadek? Rodič jde dítěti vždy svým chováním příkladem. Pokud si budeš chtít na dítěti vynutit poslušnost bitím přes zadek místo důsledností a laskavostí, vychováš (vychovala jsi) z něj agresora, který se zachová stejně, pokud bude po dětech něco chtít, třeba si s nimi hrát.
Pokud se stále častěji klepeš a bojíš, je zřejmé, kdo je doma pánem. Maminka to ale není!!! A pokud se ostatním nejseš schopna dívat do očí, pak podvědomě víš, že jsi vinna. Přeju hodně štěstí a hlavně LÁSKY.

ano, od narození je to jak popisuješ u syna, jen ta agresivita k tomu řevu a válení po zemi slovní+fyzická se objevila až později poslední rok-dva a spíše také myslím je jen o tom, že neví, jak to vyventilovat. Plyšák mne zrovna včera napadl také, zkusíme to. Když si to celé dávám dohromady, tak to zhoršení poslední dobou opravdu snad bude i spojené s nástupem do 1. třídy, prostě je to pro ni velká změna a to že má jedničky neznamená, že se s tím úplně srovnala.
Řád dodržujeme, neděláme žádné změny, jsou věci, u kterých neděláme kompromisy (jako fyzické napadání, úkoly do školy apod.), je ale pravda, že jsem více emotivní a méně přísná než manžel, takže to tak na mne možná vnímá. Babička, na kterou si to tak neskutečně vylívá (a opět je to záležitost hlavně posledního půl roku, jinak ji od malička má moc ráda) je přesně ten chaotický bohémský člověk, pro něhož jsou čas, peníze apod. jen velmi nepodstatné pojmy, je trochu nespolehlivá, hlučná, takový ten jižanský typ a ona z ní možná cítí právě takovou tu nestabilitu (samozřejmě všechny ostatní děti naše i z okolí právě proto tu babičku naprosto zbožňují a schválně k nám chodí, když je u nás, jen ona se k ní takto chová). Budeme každopádně na tom dále pracovat, věřím, že bude líp...

Mně to taky až tak příliš nepřipadá že jde o "klasickou" sourozeneckou žárlivost, i když samozřejmě může to být kombinace více věcí dohromady.

Ale sama píšeš že na manžela si nedovolí, na tebe "trochu", tudíž jako jediný další "objekt" zbývá prostě sourozenec.

Těžko radit takto jen z kusých informací, ale asi bych taky radila zajít k odborníkovi, který pomůže rozklíčovat původy záchvatů a nasměrovat vás k vhodné reakci.

Také mám dítě s nezralou nervovou soustavou, resp. pomaleji dozrávající, takže problémy s emoční nestabilitou znám - špatné snášení změn, školky apod. Také jsem si "užila" záchvatů, i když se u něj neprojevovaly agresí, ale spíš řevem a tím typickým zmítáním na zemi, ovšem v předškolním věku to začalo výrazně ustupovat, kdy už postupně dokázal lépe svůj výbuch emocí zvládat, takže v 1.třídě zcela vymizely (ovšem emočně je stále dost křehký, takže ner.soustavu ještě zcela dozrálou nemá).
Vůči mladšímu sourozenci se ale "nevybíjel" nikdy.

U nás pomáhalo jednak tedy předcházet těm záchvatům, "spouštěče" jsem se naučila předvídat. A především "naučit" emoce uvolnit, tedy pojmenovat, zahrozit si apod. Možná je tvoje dcera víc výbušnější a potřebuje se ventilovat fyzicky i slovně - zkoušeli jste to třeba nasměrovat jinam - na nějakého "nadávacího" plyšáka, bouchnout do polštáře, matrace.
A ano dobrá strategie je poslat vyzuřit do klidu, naopak to pevné objetí je myslím zcela kontraproduktivní, záchvat rozdmýchá a spíš to nevhodné chování může "konzervovat".

Jinak souhlasím že netolerovala bych ničení věcí, fyzickou ani slovní agresi vůči sourozenci naprosto ne.

Syna jsem taky posílala na určité místo se uklidnit a později si tam už rovnou chodil sám (sám od sebe), když "to na něj přišlo".
Také bych doporučovala uvědomit že za to dítě vlastně nemusí vůbec moct a prostě nedokáže se ovládnout, ty emoce z něj prýští a ono si nedokáže poradit co s tím, vždyť to kolikrát nedokážou ani dospělí (právě s pochopení toho může pomoci odborník).
Sice se mi zdá že v 7 letech by už to mělo dokázat dítě trochu kontrolovat, ale každé dítě je jiné, třeba je hodně výbušná, nebo prostě potřebuje pomoci najít metodu jak na to.

Sourozenecká žárlivost v tom může bát jen "nakombinovaná", pokud to tedy dělala již od mala. Tam je zase řešením fakt intenzivní práce na sourozeneckém vztahu, ono to prostě kolikrát není ta že dobrý vztah sourozenců je samosebou, někdy je za tím intenzivní práce a "neviditelná" ruka rodiče.
Třeba jen takový tip - výborně sourozence vždy dokáže spojit "společný nepřítel", tedy když se mohou sjednotit proti rodiči. A může jít o cokoliv. Občas svým dětem k tomu záměrně vytvářím příležitost.

Tohle je těžko říct i radit, protože to může být všelicos.
Ale z toho, jak to píšeš, mi to nepřipadá jako problém způsobený sourozeneckou žárlivostí.
Někdy tohle může být efekt nedostatečně pevných hranic a taky rytmu a předvídatelnosti, čímž nemyslím, že byste jí doma měli dělat Sajgon, spíš míň o sobě jako rodičích pochybovat. Obecně čím úzkostnější, nejistější, nezralejší dítě, tím víc potřebuje opory z venčí v tom smyslu, že se věci dějí pravidelně, v zásadě stejně. Málo překvápek, improvizací.
Na nevyřvávání sposťáren atd. jde klidně trvat, někdy nemusí být nejlepší běžet rychle pomazlit, ale spíš říct jasné ne nepřijatelnému chování.
Jen dojem.

Ja bych radila ji vzit nekam k odbornikovi, aby rozklicoval hlavni priciny jejiho chovani. Sourozenci se hasteri, prvnaci jsou vzdoroviti, starsi se vozi po mladsich, ale to co popisujes ty, uz je hodne pres caru. Tady muzes hledat rady, ale kazde dite je jine, kazdemu zabira neco jineho, nez bys to vyzkousela uplyne hodne casu a efekt nemusi byt zadny. Dobry prycholog by poradil vic.