Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Hatato, změnit jednání vycházející z přirozeného temperamentu je těžké. Je to dlouhodobá práce na sobě.
Mně přijde jako nejjednodušší cesta právě ta prevence, předcházení situacím, o nichž vím, že mě mohou rozčílit.
Rada "nauč se povznést a nerozčilovat" je sice rozumná, ale těžko ji jen tak ze dne na den převedeš do praxe.
Ale jak se říká, všechno je v hlavě, takže ano, pokoušet se mít na paměti, že dospívající holt má co dělat sám se sebou a já jsem ten dospělý, který
by měl projevit toleranci a
trpělivost. Zhluboka se nadechnout, odejít, uklidnit, vrátit a řešit v klidu.

Nemá to těžké, je to roztomilé a krásné, moc si to užívám.

My takto přemluvili neteřinku, že na pochod Českým rájem se střevíčky a sukýnka nehodí, že ty ružové tepláčky a růžové tenisky jsou lepší. Celou dobu si táhla batůžek, že tam má svačinu, na skále na vyhlídce vytáhla z batůžku šatičky a střevíčky a mžiku se převlékla a tvrdila, že tepláky a tenisky ztratila.

U holek se ovládám dobře, jsou roztomilé, i když jedna je dost uřvaná a obě jsou herečky, prostě růžové princezny a vidím, že i manžel kolikrát sleduje jejich výstupy s úsměvem na tváři.
Já mám problém u kluků, hlavně u toho nejstaršího osmnáctiletého, který má oblíbený koníček šít do mladších a mladší vřískaj, jen ho vidí. To se neudržím a vřískám také, ovšem na to nejstarší čeká a má srandu i ze mě.
A nevím, jak to řešit, nejstarší je náročné dítě snad od narození, má mnoho dys, už jsme ho "separovali" a na jeho přání mu udělali pokoj mimo dům, má vlastní vchod, to hodně pomohlo, ale i tak se potkávají.
Bez prcků kolem sebe je to bezvadný kluk, co se vší pomůže, ale jak vidí mladšího sourozence, něco mu v mozku přepne a už začíná šít i do holek.

No ale ta změna jednání je právě v tom nadhledu - že ty jednotlivosti nejsou tak horké.

Kalliope, někdy mám chuť si koupit ty dělnické sluchátka, jaké měl otík, nasadit si je a čumět do blba.

Nemyslím si, že křičí ten, kdo nemá pravdu a došly mu argumenty. Možná někdy. Ale člověk často křičí, když rozumná domluva s druhou stranou není. Ne, že by to pomohlo, ale uvolňuje to to napětí. Je to z té frustrace, kdy domluva prostě možná není. Když puberťák dělá opakovaně tu samou věc, která blbě dopadne. Když riskuje zdraví, například jízda bez helmy ve skateparku, kde předtím došlo k fatálnímu úrazu atd. A domluvy marné, nebudou se ztrapňovat před kamarády.

Těch věcí v pubertě jsou desítky. Někdo ji holt má klidnou, ale jiný naopak. Já třeba u holek jsem se tak nevytáčela, tam to šlo domluvit, ale syn to teda umí dokonale.
A takové ty rady sednout si a rozumně vysvětlit, haha. Někteří puberťáce mají období, kdy tohle nefunguje, nebudou poslouchat, nebudou se bavit, argumenty nepřijímají, vaše názory jsou zastaralé a vše si chtějí dělat po svém.

Fakt bych si nevyčítala, že jsem špatná matka, protože někdy ta komunikace prostě možná není.