Diskuze : Drbárny : Nostalgické vzpomínání

Gavašetko u nás by se po 17. listopadu spousta věcí změnila i kdyby se nic nezměnilo, 17. listopadu jsme se loučili se svobodou a 9. prosince jsme se brali (v rodinném archivu máme potvrzení stávkového výboru, že jim manžel předal výslužku aby mu kamarádi práskli, kam mne unesli). Byli jsme ve 3. ročníku na výšce a opravdu v centru dění. Já už teda studovala jinou školu než jsem chtěla, ptž jsem měla ve složce, že si , když jsem byla na gymplu, moje máti vzala muže, jehož bratr emigroval. Poměry už nebyly až tak tvrdé, takže stačilo jít na výšku, na kterou jsem nemusela dělat přijímačky. Na univerzitě jsem později pracovala, ten záznam "nežádoucí" opravdu v té složce je. Nikdy bych se zřejmě neseznámila s těmi "zahraničními" příbuznými. Asi bych seděla někde v kanclu ve výpočetce a nežila život plný úžasných výzev. Moje děti by jako můj muž měli 1/4 z matematických kompozic (1 za matiku a 4 za úpravu písma a pravopis). Pamatuju si ten, dnes už samozřejmý, pocit, že mám život (pokud jsem zdravá) ve svých rukou. Že nedělám to, co mi někdo dovolí, kam mě zařadí, ale co chci já.

Zasjaj, nemyslím. Já tam byla přivedena. Jako ovce na porážku.
Nevzali mě. Ale aspoň mi bylo milostivě dovoleno studovat ´ mimořádně”. Mohla jsem chodit na tři přednášky a udělat si z nich zkoušky. Přijetí další rok to nezaručovalo. Ale kazdodenní styk s fakultou mi prostě hodne pomohl další rok s přijímačkami.
Ale k tomu jsem musela mít to razítko v občance, aby mě nezavřeli jako příživníka. Další vymoženost socialismu

my skládali pionýrský slib v blízké fabrice, která měla patronát nad naší pionýrskou skupinou - železárnách... pamatuju si, jak jsme šli špalírem kolem těch pecí, jak byl všude smrad, hluk a spolužačka zakopla a rozedřela si koleno a roztrhala bílé silonky - krvavé koleno v bílých silonkách je nakonec můj nejsilnější vjem z celého pionýrského slibu

Jo já, jako polodisidentské dítko jsem mezi 5.-6. třídou usoudil, že mi nejde ruština a že tábor se sovětskými pionýry by byl řešením. Tož jsem si k hrůze rodičů prosadil tábor SČSP z našeho obvodu. Tam jsem ovšem měl několik přidrzlých poznámek vůči vedoucícm, především jsem se jich ptal, kolik jim za to platí.

Netušil jsem že je tam nalezlá celá jedna bolševická famílie až po jejich mladé dospělé, co nám vedli oddíl. (Bylo to v ČR a kluci byli z Ukrajiny a z Litvy, myslím.) A už vůbec jsem netušil, že matka rodu je sekretářka komise Českého fondu výtvarných umění, před kterou otec musel nechávat schvalovat všechny projekty, včetně kvality provedení, ceny atd. A ta se rozhodla to dát otci sežrat na nějaké komisi, kam nesl svoje projekty. Už to vypadalo zle až se ozval nějaký komisař, zasloužilý umělec, architekt a milou paní poslal do ... Že jsou tam od něčeho jiného, tohle ať si řeší třeba na třídní schůzce. Otci už tedy nikdy moc na ruku nešla.

A ještě k tomu jsem si tam svévolně vyměnil pionýrský šátek se sovětskými pionýry, k čemuž jsem předem nepožádal o svolení a tím podle skupinové vedoucí zneuctil pionýrskou symboliku. Málem mi neprodala nový a rozhodně jsem nesměl nosit ten sovětský (byly víc do oranžova).

Jojo, byl jsem takový schizofrenní, z domova jsem samozřejmě věděl o okupaci, o tom že SSSR je zlo. Ale zároveň jsem si to chtěl osahat, dostat se dovnitř do systému, zda je to takové zlo. Málem mne pak ve 14 vyšetřovali, protože jsem dělal pomocníka vedoucímu turisťáku v rámci naší školy. A on zneužíval holky. A tehdy se mne skupinová vedoucí ptala, zda jsem něco na tom jediném výletu, kde jsem byl v 8, třídě po přijímačkách, neviděl. Zpětně mi došly nějaké jeho kecy, ale byl jsem malý trumbera... Takže zřejmě SNB řekla, že nic nevím a že není třeba mne do toho tahat. Po pár letech mi to někdo vysvětlil, že ho pak zavřeli.

Dole na Můstku, resp. v Havířské, byla ta prodejna s pionýrskými a jiskerskými kroji. Bylo to v zadní části toho obchodu, co vede na Ovocný trh.