Říká máma medvědice : "Doběhnu nám pro bukvice, počkej doma chvilku sám, dlouho tě tu nenechám."
Sotva za ní zámek zapad, dostal Ríša náhle nápad: Trošičku se proběhne, po stromech se rozhlédne.
Ríša malý, ale smělý, ptá se datla kde jsou včely, že by zkusil třeba hned vybrat jejich sladký med.
Zajíčkovi je to k smíchu, jak tu kvílí v lesním tichu a jak Ríša zmořený leží mezi kořeny.
Ríša pádí pryč, jen funí, chce si zchladit v lesní tůni poštípanou tlamičku - oddechnout si chviličku.
Žába smíchy sotva kváká, když si nos nabral raka. Za břicho se popadla: "Rak mu tahá žihadla!"
Ríša chtěl by raka setřást, letí přes křoví a přes chřást, přitom kňučí bolestí - ale rak se nepustí....
O kus dál zas překvapení! Rozkročený na kameni přísně říká moudrý výr: "V lese bude klid a mír!"
Teď však pozoruje ježka, příležitost nezamešká, pokusí se velmi rád medvídkovi změkčit pád.
Potrestaný modřinami, žihadly a bodlinami Ríša vzlyká u vrátek: "To mě bolí kabátek!"
Doma do postýlky klesá - teď už poznal zákon lesa: Aby tě měl každý rád, musíš umět poslouchat! |