Všechny naše deníky

Minulý týden byl opět kapánek hektický :-) Krom mého hýčkacího úterý jsme stihly s Adélkou mini sraz březňáčků - to jen s Rosie a Vevelen, ale zas bylo fajn, že jsme aspoň maličko stihly pokecat :-). Odpoledne jsme měly domluvenou návštěvu dopravního hřiště na Proseku.

Andulka si to domluvila s klukama od Anny den předem a protože počasí bylo celkem ucházející nebyl důvod nejít. Dopravní hřiště nás dost nadchlo. Andulka mohla jezdit na motorce na baterky, po které neuvěřitelně touží. - Mami, nemusíte mi jí kupovat, já si jí objednám od Ježíška! Ale Andulko, Ježíšek ti jí nepřinese, kam bysme jí dali? Vždyť nemáme doma místo. To nevadí, mami, já si objednám od Ježíška ve Skalici! - ale měly jsme s sebou i kolo. Jsou tam funkční semafory, spousta křižovatek, značek a místo nejoblíbenější - benzínová pumpa Shell :-). Tam zajížeděly neustále všechny děti :-). Pokud účastníky dopravního provozu omrzí cestování, můžou si hrát na pískovišti nebo na skluzavkách a prolejzačkách. Pro rodiče funguje stánek s občerstvením a když se k tomu přidá i pěkné počasí, je to nádherné místo ke strávení odpoledne a ještě za velmi slušné ceny. Jen fungují do konce října a pak až zas na jaře.

V sobotu jsme šli ve Skalici na velký výlet - Andulka chtěla pořád k vysílači, na který se díváme z okna. Je to na protějším kopci a dlužno podotknout, že to opravdu není za rohem. Nicméně naše prvorozená si vysnila piknik pod věží a pořád nějak nebyl čas, až konečně v sobotu jsme se rozhodli, že teda půjdeme. Celkově nám to trvalo dvě a půl hodiny a kdo nás zná ví, že jsme trošku magoři, kteří neumějí chodit pomalu. Musíme to jednou změřit, kolik vlastně takhle našlapeme kilometrů. Ale Andulína je v tomhle naprosto úžasná. Někdy třeba maličko zakňourá, že jí bolej nožičky nebo tak, ale stačí jí vymyslet nějakou motivačku a maká dál. Jen byla trošku zklamaná, že pod vysílačem nebyl trh ani pouť :-D. Našla jsem jí aspoň pařez u stromu, takže měla jakoby princeznovské křeslo a mohla majestátně zkonzumovat housku :-).

V neděli jsme vyráběly domácí úkol do školky - něco z listí. Naštěstí Jitka dala na diskusi odkaz, který nás nadchl i zachránil zároveň :-) http://www.ceske-tradice.cz/cz/k4,103,109-podzimni-dekorace/c19-podzimni-dekorace-kytice-z-javorovych-listu/ Je to hodně jednoduché a přitom efektní, takže jsme to s Andulkou krásně zvládly. Naučily jsme vázat kytičky i Lenku Párysovic, prý to pak ukáže na výtvarce ve škole. Musím se jí potom zeptat, jak to dopadlo :-) Náš výsledek se pokusím uložit do deníčku.

Fotky z dopravního hřiště jsou zde http://skalaci.rajce.idnes.cz/2008_10_09_Detske_hriste_na_Proseku/

Andulka ráda poslouchá dopravní zpravodajství a počasí. Ví, že nás to zajímá, tak aby nebyla mimo mísu. V pátek jsme se jely do Skalice, načež Andulka najednou v Konojedech povídá: "Mami, jak to, že jedeme tudy?? Měly jsme jet spodem a ne horem! Vždyť říkali v rádiu, že v Království, jak je Hrad, tak je to uzavřené." Naprosto mě odrovnala - vůbec jsem netušila, o jakém království, natož hradě to mluví! Horečnatě jsem přemýšlela - samozřejmě jsem se nechtěla shodit, že nevím, která bije - a až mi pak konečně bliklo! V rádiu totiž před naším odjezdem hlásili, že v HRADCI KRÁLOVÉ je to uzavřené na jakési příjezdové trase kvůli nehodě! :-)

Na dnes jsem zas byla objednaná na lymfu. Moc ráda tam chodím. Nejen, že kosmetička-masérka je naprosto úchvatná při masáži, ale ještě se u toho obě nachechtáme a probereme všechno možné i nemožné.

Holčičky jsem zas předávala mamce v metru - byla to trochu schíza - zaparkovaný kočár, Andulka na sedačce a já vystupuju, aby mohla mamka nastoupit.. chvíli jsem blokovala dveře, abych měla jistotu, že tam ta koťata nezůstanou samy :-). Celkem blbej pocit.

Protože jsem měla o děti postaráno a protože je dneska jeden z nejvhodnějších dnů na stříhání a barvu, objednala jsem se do vlasového studia Hair Area. Šéfují tam Blanka a Honza, kteří svého času pomáhali při změně image v pořadu Vypadáš skvěle. Teď je sleduju na netu http://www.stream.cz/profil/blaho - ukazují co a jak se dělá. Mě upravovala vlasy tahle Bára - http://www.stream.cz/video/12/74316-blaho-40-promena-pryc-s-odrosty :-)

Byla jsem zvědavá, co si se mnou počne. Začalo to celkem dlouhým rozhovorem o mých představách a pak zkoušení různých variant, až jsme to vymyslely a mohly jsme začít. Já jsem žila celé roky v domnění, že mám  hrozný vlasy a naopak jsem slyšela, že mám moc pěkné a kvalitní vlasy, jen bych jich mohlo být o trošku víc, ale že by byla škoda je vysloveně zkracovat. Že kdyby byly nekvalitní, nikdy mi nedorostou tak dlouhé. Naopak jsem nedostala pochvalu za svou ofinku :-D. Ale Bára je fakt šikovná, takže si poradila i s tímhle neřešitelným problémem.

Nakonec mi tedy udělala melír a přeliv a vlasy ostříhala. Vzadu to jen zarovnala a zkrátila o kousek, po stranách padaly dost velké kusy :-). No a výsledek je v deníčku, jsem fakt spokojená!

Významný rok a půl jsme oslavili v cizích krajích. Takže můžu Adélce napsat, že poprvé letěla letadlem a poprvé ochutnala slanost moře. :-) Oboje kvitovala s nadšením a obrovským zájmem.

Během tohoto měsíce jsme si vyšvihli rok a půlletou prohlídku u paní doktorky s výsledkem 10,34 g a 83 cm a opět pochvalou za to, jak je Adélka zdravé dítě. Dostala další hexa vakcínu - chvíli teda plakala, ale pak už prej Dobý! :-) Nicméně tatínkovi si večer neopomněla postěžovat.

Na hexu měla opět reakci - bohužel zrovna na MGS březňáčků.V noci dostala horečky, ale naštěstí to přes den přešlo a byla naprosto v pohodě.

Mluví opravdu čím dál víc, jen zíráme, jak se domluví a to nejen s námi, ale pochopí jí i širší okolí. Když se někam chce nacpat, naprosto bez obalů huláká: Bacha, bacha, dokud se tam nedostane. To "ch" má legračně nosové, takže stále vyžaduje MASCHO, chleba nebude jíst suchý, ale musí tam být MÁÁSCHLO. Večer a ráno má pravidelně MLÍKHO ŠEST. To "šest" říká proto, že vždycky nahlas odpočítávám odměrky a dávám jich šest :-D.

Už si taky umí postesknout - BOŽE.. vyžaduje TÁČEK  na zoubky a ty si čistí pořád. :-) Nicméně ví, že je potřeba se dělit, takže ať se děje cokoliv, hned hlásí AŇA a buď jí nese kartáček na zuby nebo bonbón nebo pití. Prostě na ní pořád myslí. Jsou to neuvěřitelné parťačky a mršky. Jedna vymyslí kravinu a druhá jí dotáhne do konce. A jak jsou bez sebe, tak se pořád na sebe ptají.

Za ten rok a půl máme doma z mimina v podstatě hotového človíčka a to je dobře, mimina fakt nemusím :-).

V pátek nešel Petr do práce, ale Andulka do školky chtěla, tak šla aspoň po o. Proto se u nás mohla zastavit Peg s JoJaty - už je jim půl roku, neuvěřitelné! Adélka z nich byla celkem vedle - probudila se a ejhle, tady dvě nové bytosti menší než ona a ještě se to hýbalo a vydávalo zvuky :-). Nejvíc jí ale rozhodilo, když Petr pomáhal Peg, protože se, kupodivu, do našeho úžasného výtahu nevejde dvojčátkovský kočárek, a nesl autosedačky, aby Peg mohla kočár složit, že její milovaný tatínek odchází a ještě ke všemu s cizíma dětma... Teda.. to je souvětí! Jestlipak se v tom někdo vyzná :-D.

V sobotu dopoledne jsme potřebovali sjet do Makra, dětičky hlídala babička s dědou. Klasicky to trvalo dýl, než jsme předpokládali, takže plánovaný výlet na Loučeň jsme zrušili, ale ono se pak stejně poměrně výrazně ochladilo a asi by to nebylo moc příjemné.

Večer došlo na zlatý hřeb - byla jsem svým drahým manželem pozvána na večeři. Prostě jen tak, že ho to napadlo, že jsme už věky nikde spolu nebyli a že ve Skalici momentálně otevřeli zrenovovanou Radnici a mají tam rybí dobroty. Fakt mě nemusel přemlouvat :-). Uložili jsme holčičky a šli si to užít. Petr si dal obrovský steak, já tygří krevetky, popíjeli jsme vínko a bylo nám hooodně příjemně.

Ráno nás probudilo sluníčko Adélka a i Sluníčko svítící :-). V pátek jsem viděla po cestě plakát s upoutávkou na Pohádkový les do Průhonic, takže jsem navrhla výlet na nedělní dopoledne. Petr nebyl úplně nadšený, staví konečně altánek, abysme mohli grilovat i za nepříznivého počasí, ale naložil děti, kočár, proviant i mě a vyrazili jsme ku Praze. Trošku nás zarazilo chování paní v pokladně, byla velmi velmi velmi nepříjemná a že je venku uvedené telefonní číslo a tam si máme zavolat, že s tím oni nemají nic společného. Doporučila nám pouze, ať si koupíme vstupenky do parku a že se tam parkem i dostaneme (kdyby nám řekla, že to máme radši objet.. ale zas by neměla takovou tržbu, to je fakt!)

Je pravda, že nedělní podzimní dopoledne není úplně standardní procházkový čas, proto se tu pohybovalo jen pár zoufalých rodičů s dětmi, všichni hledali, kde by tak mohl ten Pohádkový les být. I my jsme šli, šli, šli, šli, šli a šli a stále nebyl konec parku. Musím říct, že jsem nikdy nebyla takhle daleko a rozlehlost mě opravdu překvapila. Bylo nádherně, i když velmi chladno, nakonec jsem i volala pořadatelce, která mě ujistila, že jsme už opravdu blízko - nicméně Cíle.

Nechtěli jsme Andulce upřít zážitek z Pohádkového lesa, rozhodli jsme se tedy, že půjdeme na start, což znamenalo jít opravdu proti všem. A opět jsme šli, šli, šli, šli a šli a my dva dospěláci jsme už byli připravení zdrhnout první možnou odbočkou, ale Andulka tááák moc chtěla soutěžit. Nakonec jsme ani ten start nenašli a vysvětlili Andulce, že se moc nepovedla organizace a že si dáme u auta čokošku za odměnu :-D. Naštěstí nás jedna zkratka přivedla zpět do cíle a tam bylo skákadlo, zrovna se tu hrálo divadýlko, mohli jsme tam koupit vytoužený balónek - housenku a jezdil tu i vláček.

Trošku mě zarazilo, že se na všem, ale naprosto na všem nehorázně rejžuje, takže ačkoliv jsme neplatili startovné, které netuším, kolik bylo, stál nás výlet do pohádky cca pětikilo..

Andulka ale měla svojí housenku a byla spokojená. Ještě jsme si užili na miniparkovišti před vchodem do parku - jsou tam automatické závory, netuším, jestli mají v sobě nastavené počítadlo a omezení na určitý počet míst, spíš bych řekla, že ne. A někteří se podle toho opravdu zařídili, parkovali naprosto všude, takže dostat se ven byl téměř nadlidský výkon. To už Skaly slušně bublal a když ve finále musel kvůli jednomu takhle chytře zaparkovanému autu vyběhnout od volantu, aby vložil doklad o zaplacení do automatu (BTW chtějí 30,- Kč/hod., což je v případě delší vycházky po parku opravdu dost) a zase rychle zaběhnout a vypálit, aby nás závora mezitím negilotinovala, vybublal definitivně a závěrem bylo prohlášení, že do Průhonického parku ho hned tak někdo nedostane.

Hrdá Andulka všem ukazovala svou housenku až jí ve finále uletěla. No to bylo řevu! A letěla, mrcha, rychle a vysoko! :-) Aby toho nebylo málo, o chvilku později za ní poslala Adélka svého balónkového kámoše, takže hysterický řev se opakoval. Nádherná idylická neděle.. :-D

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2008_10_05_Vylet_do_Pruhonic/

Po třech měsících šla dnes Andulka opět do školky. Zůstala ve stejné třídě, se stejnými dětmi a stejnými pančelkami. To, že se nám nástup oddálil bylo způsobeno hlavně rekonstrukcí školky. Konečně došlo i na tu naší. 30 let se na ní nesáhlo a bylo to sakra znát. Jediný detail - mělo to být hotové do konce prázdnin a kupodivu nebylo. Pak se posunul termín nástupu dětí vždycky o kousek až na konečný třetí týden v září.

Mezi školkou a kuchyní je totiž takový propojovací tunel, kterým vozily kuchařky dětem jídlo. Dva statici shledali tunel v pohodě - pouhým okem bylo vidět, že je jak vlnovka - až třetí zastavil práce a řekl zbourat a komplet předělat. Škoda, že už byla zasazená nová okna a uděláno spoustu práce.. No klasika..

Momentálně tedy fungují tak, že děti chodí na obědy do vedlejší základní školy a stavba, která stále ještě neskončila, je obehnána plotem. Ale na zahradě už se objevily některé hrací prvky, konečně mají děti i takový ten hrad s lany a skluzavkou.

Andulka se do školky těšila, nakonec se rozhodla, že želvičku ze Zakynthosu nedá manželovi Filípkovi, ale paní učitelkám :-). Pak mi popisovala svůj první den, že když přišla do třídy, že se trochu styděla, ale pak už si zas bez problémů hrála s dětmi. Mají i nové spolužáky, mezi nimi i kluka z Vietnamu nebo z Číny, teď nevím. To jsem celkem ráda, připadá mi fajn, když jsou děti od začátku smíchané s někým "méně tradičním", pak jim to nepřijde divné.

Nadšená byla z jídelny, prý jí to ve škole moc chutnalo, že všechno snědla a děsně si pochvalovala salátek, tak se musím podívat, co to měli, protože doma salátek opravdu nevyhledává :-).

Šla jsem pro ní v 15:45 a dostala jsem sprdunk, že jdu moc brzo, že si chtěla ještě s holkama zatančit a zacvičit :-D.

Opět není počasí zrovna na koupání, tak se aspoň jdeme projít po pláži a pak jsme se uložili k polednímu spánku. Po vyspání jsme vyrazili za obživou, což se ukázalo býti celkem nesnadné, nějak neměli skoro nikde otevřeno. Je tu jakási restaurace slibující super dětský koutek, ale ač tam visely balónky okolo vchodu, bylo zamčeno na deset západů i východů. Nakonec se nám povedlo upíchnout se na jídlo v jedné celkem příjemné restauraci a hlavně - kromě dobrého jídla a pití se tam moc dobře koukalo na číšníky, takže i estetično si přišlo na své :-)

S Cecel a Andulkou jsme okoukly nějaké suvenýry a den byl v háji. Je fakt, že když počasí nepřeje, stojí to hodně za prd. Ještěže večer opět posedíme s lahvinkou vína - teda ne jednou :-). Všechny láhve se vyhazují k našemu odpadkovému koši, tak z toho musejí být uklízečky asi slušně paf. :-)

Na 10:30 dorazila naše úžasná delegátka s info o odletu. V úterý v 10:40 máme odjezd od hotelu. Budeme odlétat cca ve 14:00 hod, takže nás čekají perné 3  hodiny.

V Praze je prý 13C, my sice pindáme, že je tu kosa, ale pořád jsme na tom podstatně líp. 

Vypravili jsme se opět na pláž, ale ve finále nás vyhnal déšť. (Onehdá tu měla Andulka slušnou hlášku - že by ráda někam, kde by měli pískoviště.. když vidím tu 9 km dlouhou písečnou pláž, trochu přemýšlím o smyslu naší holčičky pro množství :-D.)

S Andulínou jsme pak zaskočily do SM pro nějaké ty housky, šunku, sýr, ovoce, jogurty. Petr zatím "hlídal" spící Adélku. Po lehkém obídku jsme se znovu přesunuli k moři a když nebylo zrovna nejtelpleji, běhali jsme po pláži a hráli na babu pro zahřátí.

Večer byl suprový. Martin zapojil venku nouťase a měli jsme na balkóně letní kino - Bridget Jones II. U toho jsme popíjeli vínko, chroustali mandličky, chechtali se jak blázni, prostě paráda! 

Poslední oficiální den. Smíšené pocity. Neužili jsme si dovolenou tak, jak jsme si plánovali, ale zas jsme byli spolu jako rodina a to je k nezaplacení. Sice jsem občas chtěla holčičky narvat do baby-boxu nebo aspoň utéct někam hodně daleko, ale většinou to bylo spíš lepší než horší. Už se hodně těšíme domů, teda krom Andulky, která tvrdí, že příště chce jet na dovolenou na milión dní.

Vstáváme později a později. Jediný člověk, kterého budí ranní letadla, jsem, bohužel, já. Adélku jsme dokonce dneska museli budit, abysme stihli snídani na poslední chvíli. Je fakt, že večer ulehne a spí a málokdy se v noci probudí.

Trochu jsem něco zabalila a opět jsme vyrazili na pláž - kam taky jinam, že - v domnění, že se na poslední chvíli přece jen trochu prohřejeme a malinko opálíme. Ale asi jsme sluníčko nějak vyděsili či co, takže jakmile jsme rozložili deky na pláži, opět se začala kupit oblačnost. Z pohledu plážového to vypadá, jako když mraky vyrábí manažer v našem hotelu a vypouští je naším směrem, aby nám to osladil za to, že jsme si stěžovali :-). Ve finále je to tak,že máme po pravé i levé straně hory a ty mraky prostě plují sem a tam a bohužel zrovna nad Kalamaki, takže řečeno slovy Cecel - Tenhle mrak nás pochcal už dvakrát!

Čiliž jsme opět zmokli, ale tentokrát jsme se nenechali vyhnat a už jsme se tomu prostě jen tlemili. Kolem třetí jsme se sebrali, odvezli na hotel plážový herberk a šli si koupit něco malého k jídlu a nějaké ty suvenýry. Ještě pak musíme zajít do našeho oblíbeného SM, protože máme další účtenky i od Cecelkovic a tímpádem nárok na 3 kousky Verdei na dnešní poslední večer.

Jinak teda musím zapsat, že Adélka se tu naučila smrkat, za což jí chválím a taky se naučila odpovídat "Pooooč????", když po ní něco chci,z čehož naopak moc radosti nemám.

Andulína zas chodila ráda dávat klíč na recepci, aby mohla říct hello a thank you. A teď se i učila číslo pokoje - 119 - nebo-li one one nine (van, van, najn), takže stále opakovala - wajn, wajn, wajn, což je vtipné vzhledem k tomu, jak jsme podpořili řecký vinařský průmysl :-)

Náš definitivně poslední den. Smíšené pocity stále přetrvávají. Samozřejmě to vypadá, že se udělá hezky. Jak by ne, když odjíždíme domů.

Poslední snídaně, dobalit a pá pá lá lá. Ani jsem neměla chuť se jít rozloučit na recepci, nebylo v podstatě s kým. Andulka tedy odnesla klíče na recepci sama. Autobus přijel na čas, naložili jsme veškerý náš cirkus a vyrazili. V tu chvíli začala plašit Cecelka, kde mají foťák, že není v batůžku.Dělala jsem jim totiž ještě na poslední chvíli family photo a tak to vypadalo, že zůstal na pokoji. Martin hned vyběhl dopředu, ať mu delegátka zastaví autobus - byli jsme cca 50 m od hotelu, za 10 minut měl přijet další autobus pro zbytek zájezdu, na letiště je to asi 7 minut a nám zbývalo do odjezdu 3,5 hodiny. Paní delegátka zareagovala ve smyslu celkové péče o nás - sdělila mu, že nezastaví a že si má pak vzít do hotelu taxíka. Úžasná pomoc, jen co je pravda. Naštěstí Ondra viděl tátu, že dává foťák do příručního kufru, tak to na letišti zkontrolovali a fakt tam byl. Ufffff...

Letiště je tu malé, provoz velký. Stáli jsme v neuvěřitelné frontě asi hodinu a čtvrt na odbavení, pak konečně někoho napadlo poslat rodiny s dětmi dopředu. První skener - projíždí kufry. Následuje další fronta, odbavení a opět problém. Náš společný kufr přešvihl limit o 1,3 kg a tudíž ho odmítli převzít. Menší kufr mezitím odfrčel do útrob letiště, tak co s tím. Museli jsme tedy vyndat z kufru nějaké věci - naštěstí jsme měli v kapse kufru chladící tašku. Dala jsem tam tedy chůvičky a nabíječky a už to bylo OK. Ale pak zas musel Petr znovu na skener, jestli jsme tam nepřidali nějakou bombu. To je trošku na paličku, protože prostory nejsou nijak oddělené, takže kdyby tam chtěl někdo něco přidat, může to kdykoliv udělat - fronty se různě prolínají, kdokoliv může kamkoliv.

Nicméně rodinu za námi naše příhoda lehce vyděsila - také měli jeden společný kufr a navíc už obalený fólií. Nakonec jim to vyšlo asi o 30 dkg. Ve frontě jsme navíc málem měli další infarktovou situaci. Jak jsem byla vybzikaná, začala jsem plašit, kde máme letenky, že máme jen ty staré. Krve by se ve mně ani ve Skalym nedořezal. Naštěstí jsem si hned všimla, že letenky jsou v pořádku, protože jsou zpáteční, ale fakt to bylo málem na rychlou :-).

A ještě jedna perlička - chtěla jsem po delegátce jmenovku na kočár, tak mi sdělila, že ona je nemá, že to se dává jen v Praze a že si mám adresu napsat na nějaký kus papíru. Hm. Běžně s sebou mám blok a provázek na uvázání.. No nic..

Když jsme konečně odevzdali i tenhle náš problémový kufr, přesunuli jsme se k pasákům a k osobní kontrole a po 2 hodinách a 20 minutách jsme konečně byli na letišti, v odletové zóně. Je tu jediný duty free shop, tak jsme kapánek provětrali kartu, protože jsem si nutně potřebovala koupit něco na nervy.  A protože čokoládu nesmím, holt jsem si musela koupit svou oblíbenou Light Blue. Vyšla mě na půlku :-).

Dětem zkrátil čas notebook s pohádkou. Dlužno podotknout, že všechny děti to věčné čekání zvládly na jedničku a to Adél samozřejmě neměla čas spát!

Poslední fronta byla u východu z letiště na autobus  k letadlu. Na ploše nás čekal Boeing 737 v barvách O2. Zase jsme seděli úplně jinde než Cecelkovic, ale odstartovali jsme včas, Adélka hned po startu usnula, my jsme ještě z okýnka zamávali našemu hotelu a frčeli jsme zpátky domů.

Byla celkem oblačnost, tak jsme toho moc neviděli, navíc v tomhle letadle nebyly displeje s trasou, což je škoda, ale když jsme sestupovali, letěli jsme kousek od našeho baráku :-). Let proběhl celkem v pohodě, Andulka byla jak zkušená cestovatelka - usadila se, vzala si noviny, pečlivě se připoutala, sama se obsluhovala při jídle.. Adél, ta to zalomila těsně po startu a ke konci už chtěla ťapity.

Když jsme dosedli, letuška nás přivítala na rodné hroudě a přídala informaci - Momentální teplota venkovního vzduchu je... a dlouze se odmlčela, takže jsme všichni začali pokřikovat Koliiiik???? a pak z ní vypadlo, že 13C. Po dlouhé době to prý byl celkem hezký den. Fujtajbl :-D

Kufry dorazily v podstatě s námi, ještě kočárek z nadměrných zavazadel a můžeme jít vstříc chladnému pražskému povětří. Vyzvedávala nás Míša a přes ucpanou Prahu jsme se protloukali celkem dlouho, takže doma jsme byli asi v 17:30 a to už jsem na třídní schůzky do školky fakt nešla.