Všechny naše deníky

Úterý začalo dramtaicky J. Ztratili jsme klíč od pokoje a kartičku na snídani. Klíč nakonec někdo vrátil na recepci, kartičku nám naštěstí vystavili novou.

Taky jsme se měli dnes dozvědět informace o odletu, ale když ani po 45 minutách čekání nikdo nedorazil, naštvaně jsme to rozpustili.

Pak jsme tradičně využívali hotelový aquapark a navečer vyrazili do Nesebaru – tentokrát toho starého. Je to opravdu krásné místo, chráněné UNESCO. A konečně jsme viděli i nějaké tradiční bulharské suvenýry jako je keramika, krajky a růžové olejíčky.

Zas nás odchytávali naháněči z restaurací a s jedním jsem pokecala anglicky, což děti naprosto fascinovalo. Když jsem jim pak přeložila o čem jsme mluvili, tak to Andrejka uzavřela slovy: Tak a teď tu máš taky příbuzný! J

Obešli jsme ten maličký poloostrov, pokochali se typickými domečky a uličkami, v parku jsme snědli gyros a pizzu a mamka koupila Lukajdovi stříbrný řetízek, z kterého byl naprosto unešený.

Další hláškou bylo, když Aňa objevila Disco sušenky: „Baru, víš, že ti holka jí sušenky?“ Pak taky Andrejku hrozně překvapilo, že nejsou jen puberťáci, ale i puberťačky a že pubertu má opravdu každý. Ale na druhou stranu – puberťačky zas chodí pěkně oblékané, tak se na to asi těší J.

Většinu dne jsme strávili v miniaquaparku u našeho hotelu. I když je voda ledová, děti není možné dostat ven, stejně tak je nadšená i Aňa. Pořád chce dělat cáky, cáky.

V 10.00 hod. byla domluvená schůzka se delegátkou (ta naše prý předčasně porodila). V 10.30 hod. zazvonil na recepci telefon, a že prý řeší nějaký problém a dorazí za půl hodiny. Z půl hoďky nakonec byla skoro hodina. Ve finále přijela jakási paní, sebou měla šoféra a tlumočnici. To byla česká důchodkyně, která nám pak říkala, že si tam vydělá za měsíc 150 Lv (kurz je cca 16,- Kč/Leva) a důchody tam jsou 60,- Lv. Nás hlavně zajímaly informace o odletu a ty se prý dozvíme zítra.

Odpoledne jsem šla s Aňou spát, mamka s dětmi na pláž. Prý dělali „sopky“, ale přišli zmrzlí, studeně od moře foukalo. Jinak je počasí celkem příjemné, chodíme v tričku s krátkým rukávem, ale večer je chladněji. Prý jsme jim snad konečně přivezli pěkné počasí.

Večer jsme šli na procházku do Nesebaru a koupili nějaké zásoby. Voda u hotelu stojí 1,5 l 1Lv a tam 11 l v akci za 2 Lv. Koupily jsme si i vínko a stavili se na pizze. Večer jsme poseděly na balkóně a pochutnaly si na tom vínku.

Andulka se začala stavět naprosto bez problémů v prostoru.

Po naprosto úchvatné snídani – obrovský výběr všeho možného i nemožného – ovoce, zelenina, dortíky, salámy, šunky, sýry, ryby, teplá polévka, kotlety, těstoviny a bůhvíco ještě, jsme vyrazili rekogniskovat terén. Moře je cca 7 minut od hotelu, hned za písečnými dunami.

Nejkrásnější byla reakce Andulky – vyhoupli jsme se přes dunu, otevřel se pohled na záliv a Aňa naprosto bezprostředně rozhodila ručkama a vykřikla: Jééééé! Bylo to fakt moc pěkné a jen škoda, že jsem to nenatočila na kameru. Ale takovou reakci jsem fakt nečekala.

Moře je nádherně čisté, ale pěkně ledové. Navíc – tlačit golfáče po písku – taky nic moc. Ještěže máme ta velká kolečka a jde to aspoň trochu. Ale vždycky, když jsem uvízla, kde se vzaly, tu se vzaly, pomocné ruce Bulharovy! Prostě mi vždycky najednou nějaký chlap popadl kočár a poponesl ho na lepší terén. Bylo to fakt milé.

V okolí hotelu panuje čilý stavební ruch, stavějí se nové hotely, ale nás to nijak neobtěžuje ani hlukem ani prachem.

Po procházce k Nesebaru po pobřežní cestě jsme měli v plánu zalehnout, aspoň ta starší část naší výpravy, zato ta mladší měla v jednom případku menší hysterický záchvat „že nechcééééé spáááát“, až z toho po půl hodině jekotu totálně vytuhla a nedala se pak vzbudit. Stejně tak Lukajdu jsem donutila k tomu, aby si lehl a ač původně vůbec nechtěl, jen dolehl, spal. Andulína lumpačila, ale vytuhla nakonec taky, takže jsme si na chvíli přece jen zdřímli.

Po spánku jsem vyrazily aspoň na obhlídku restaurací, ale bez Lukyho, který tuhle akci bojkotoval stylem alá Šípenka Růžová. Prostě se nedal vzbudit. Prošly jsme kousek Slunečního pobřeží, ale první dojem tak nějak nic moc. Staveniště, bordel, komoušské hotely.

Večeři jsme si dali v nedaleké restauraci, pizza prý OK, ale moje špagety fakt nic moc, hlavně že jich ale pár snědla i Aňa.

Už někdy v únoru jsme si vybrali zájezd do Bulharska na Sluneční pobřeží do hotelu Kotva. V naší výpravě byla mamka, Lukajda, Andrejka, Andulka a já.

Původně jsme počítali s tím, že v sobotu už budeme dýchat bulharský mořský vzduch, leč cestovka byla jiného názoru a odlet stanovila na 1:30 hod. nedělního rána.

Andulku jsem vzbudila ve 22:30 hod. a Peťa nás odvezl na letiště, kde jsme se sešli s druhou větví našeho zájezdu. Nalodění do letadla proběhlo bez výrazných problémů, Andulka byla na letišti ve svém živlu, naprosto jí dostaly letadla. Dokonce jsem poprvé těžila z toho, že mám kočárek a do letadla jsme šli první.

Letělo s námi opravdu hodně dětí a co jsem viděla v našem okolí, tak žádné nespalo… Andulka taky pařila celou noc stejně jako Luky a Ája. Byl to prostě jejich první celonoční flám J.

Andrejka měla cestou slušné hlášky, jestli ty vesty máme do Bulharska k moři, jestli až poletíme „pozpátku“, tak bude sedět u okna a jak často padají letadla J.

Jediné, co byl nadlidský výkon, bylo jídlo s naší holčičkou na klíně. To fakt nešlo, protože stolek jsem měla narvaný přímo na ní a to se jí pranic nelíbilo. Zato se jí líbilo, když se letadlo naklánělo a houpalo. Mamka z toho byla na nervy, ale Andulína se chechtala.

Včera večer konečně vygradovalo to skoro půlroční snažení a konečně jsme mohly zveřejnit výsledky. Samozřejmě jsme na poslední chvíli zjistily, že nemáme zkontrolované všechny tabulky a že jsou tam dvě drobné chybky. J Jaffi hned pracovala na úpravě a na skle (tím míním naší dubňáčkovskou diskusi) už napětí dosahovalo bodu varu.

A pak nastal ten správný okamžik O a mohly jsme vypustit do světa jméno prvního výherce – kategorii Cena široširé veřejnosti. Jaffi udělala opět nádherné vyhlašovací upoutávky, takže o to to mělo slavnostnější ráz. Chviličku na to jsme vyhlásily Cenu dortové svíčky a jako poslední z prvních J bylo vypuštěno do světa i jméno vítěze dubňáčkovského hlasování.

Po každé upoutávce se strhla vlna gratulací a náš realizační tým (Bulík, Jaffi a já) málem kolaboval napětím a nervozitou. Tlak asi 850, teplota v rozmezí –15 až  +  45 C, absolutní třas těla, neschopnost napsat kloudnou větu, no nervák jak prase! J

Po chvilce oddechu pustila na sklo Jaffi konečně tabulku s výsledky, takže se to na chvíli uklidnilo, protože každý študoval svoje umístění a kdo komu dával hlasy J. Ten údajný klid trval ale jen chvíli a dav si žádal i poslední tabulku – tabulku cen. Všichni byli zvědaví, jakou cenu získali a pak už se opět na skle objevovaly nadšené výkřiky J.

Ufff… konečně jsme si mohly jakžtakž vydechnout, bylo to za námi! Pocity podobné těm svatebním. Půl roku příprav, půl hodiny slávy a zase pěkně hupky dupky do normálu.

Ale aspoň jsem si ověřila, že ani na mateřské (slovu dovolená se úmyslně vyhýbám) nemusí člověk totálně zblbnout a dá se i naučit spousta nových věcí.

V noci jsem z toho všeho adrenalinu nemohla ani usnout a ráno se to završilo, protože když jsem pustila počítač, vykoukla na mně básnička, která mně totálně odrovnala a já se tu rozbulela jak ten největší Bulíček J JJ. Bohužel dotyčná zůstala v anonymitě, takže ani nevím, komu se takhle pěkně povedlo mně tak odrovnat.

Jééé.. já jsem úplně zapomněla napsat, jak jsme vlastně dopadly s naší soutěžní fotečkou! Tak máme bronzovou medaily a ceny naprosto úžasné – Domeček Haa, Shiatsu masáž a pirátský šáteček, který má slíbený Lukajda J. Když jsem to zjistila, byla jsem úplně u vytržení!

Jednoho dne vznikl nápad,
Další soutěž uspořádat.
Na dubnu je dobrá parta,
Tak by mohla být i sranda.

Téma bylo hnedka jasný,
Narozky jsou předci krásný.
„ty první jsou extra sláva“
Baru s Buli provolává…

Tak se ty dvě odhodlali,
Všechno na své bedra vzali.
A že tři je víc než dva,
Další se k nim přidala.

Kdo? To přeci všichni víte:
Jaffi, naše tabulnice!
Tak dělali v noci fušky.
Třeba příklad od Barušky:

„Ženo, pojď už na bydlo!“
„Ještě jedno pravidlo,
Skaly, už to skoro mám,
Když tak začni zatím sám,
Až mi Buli odpoví,
Hned se k tobě připojím.“

Holky všechno připravili,
Do tabulek nakreslili.

Když sehnali sponzory,
Hned tu přišli názory,
Že když jíní dary dali,
Že si taky navzájem
Ňáké dárky věnujem.

Kdo je Eda? Jak to bylo?
Peg a Pegákovo dílo.
Každé ráno spouští se
Na sklo naší diskuse.

Že je lidské zapomínat,
Bude nám to Eda hlídat.
Připomene každý den
Cenu se svým sponzorem

A pak už šlo o to jen,
Vyfotit ten prckův den
Kdy si prvně může říct:
„Mami, už mám o rok víc“

Nejkrásnější záběry
Do deníčku zapluli.
Třicet sedm dětských tváří,
Každá jiná, všechny září.

Soutěž ale soutěž je…
Přišli další tabule.
Hlasování bylo těžké,
Všechny fotky jsou moc hezké.

Aby hlasů bylo dost,
Přidala se veřejnost.
Hlasovali babičky,
Strýčkové i tetičky…

Všechno bylo přísně tajné,
Tak nám Baru neměj za zlé,
Že jsme denně žadonili,
Aby jste už odtajnili…

Mněli jsme však stejně pech.
Tajemný hrad v Karpatech
Nemůže se rovnat věru
Teamu „Jaffi,Buli,Baru“.

Sedmý červen, to je den,
Vítěz už je odtajněn.
Kdo to vyhrál? To je štěstí –
- všechny dubňáčkovské děti!!!

Teď už znáte vítěze,
Soutěž končí, to je vše.
Na závěr snad dodám jen:
Díky Ba, Bu, Ja,
A díky všem…..

Tenhle divný výraz má naše dnešní šestileté výročí od našeho dne D J. Tak jsme si před půldruhou zavzpomínali a tím letošní oslavy skončily J.

Andulka se rozhodla, že bude většinu času trávit ve stoje, takže třeba i jídlo se odehrává podle stejného scénáře – pár lžiček a už leze ze židličky a zbytek dojídá ve stoje.. teda pokud vůbec.. s tím jídlem se sice trochu zlepšila, ale pořád to není moc slavné. Nicméně maminčiny fleky, resp. babiččiny, jí chutnaly poměrně hodně. Mamka je skoro vůbec neosolila, takže je mohla i prťavka.

Krom toho se naše prdelka začala čím dál častěji pouštět a stojí bez držení docela dlouho. Má z toho navíc ohromnou legraci, kouká si na nohy a chechtá se… Asi je jí divné, že jí ty dva sloupečky udrží J.

Momentálně nejoblíbenější knížkou je Elmo, kterou dostala od Carol k narozeninám.. Je to fakt krásně udělané, dají se tam otvírat okna a dveře v domečku, hledají se pod písmenky obrázky apod… Prostě se tím dítko učí ani neví jak J. Dokonce teď dávají Sezame, otevři se i u nás, vždycky v pondělí.. Snažím se na to nezapomenout a Andulína hned začne jásat a běží pro knížku J.

Baví jí i dělat bábovičky s patřičným zvukovým doprovodem – mlátí do toho a dělá bááááááuááááá J. Podobně napodobuje bubínek, když ho najde na obrázku.

A naprostým číslem jedna je lezení po schodech. Ještěže je doma nemáme… to bych asi nedělala nic jiného než pěstovala step-arerobic… J

Máme za víkend ještě jeden zážitek, se kterým jsem se ani doma nepochlubila L. V pátek jsem Andulku přebalovala na stole, stála jsem u ní, jen jsem se přes ní natáhla pro ubrousky a otvírala jsem je a najednou šup a naše kaskadérka se převalila, ale bohužel i přes kraj toho stolu a letěla přímou čarou k zemi. Naštěstí byla vedle stolu taška a v ní mimo jiné i vyprané a vyžehlené povlečení, takže spadla do měkkého a pak už se jen skulila až na koberec. Asi se hrozně lekla, ale dala se utěšit naštěstí téměř okamžitě. Zato já byla na infarkt! L

Asi si to zapamatovala, protože při každém další přebalování se ani nehla… Nejhorší je, že člověk si může dávat bacha, stát u ní a stejně se může stát malér…

Včera jsme byly s Andulkou nakoupit nějaké dobroty v Tescu a v La Halle probíhá akce 1+1. Čiliž zakoupí se jeden pár obuvi a k tomu je druhý za pouhou jednu korunu.. Jediný přídavek je cca dvouhodinová fronta… Takže včera jsem to vzdala a dneska jsem tam naklusaly dopolka v domnění, že to bude lepčejší.. Fronta byla „pouze“ hodinová, takže ve finále má Andulka svoje první botičky!

Co mi přijde strašný, že jsou to sandálky a stály 690,- Kč, já jsem si k tomu taky přihodila svoje „sandálky“ a ty stály úplně stejně, ale díky akci, byly za tu kačku.. Ale tak mně tak napadá, jestli není někde chyba?? Andulčiny botičky jsou 5x menší než ty moje a přesto stojí stejně.. Kdyby se ta naše parodistická vláda radši vybodla na trapné přídavky a směřovala ty peníze do konkrétních věcí, jako jsou třeba ty botičky anebo pomůcky pro děti ve školce a ve škole, určitě by to ve finále bylo levnější, ubylo by úředníků a efekt by byl mnohem větší… A mohli by si pak odpustit ty doporučené dopisy s oznámením o zvýšení přídavků o celé 4,- Kč…

Andulka byla nesmírně hodná a celou tu dobu to vydržela ač už byla hrozně ospinkaná.. Pak jsme ještě musely koupit něco přímo v Tescu, co jsme včera zapomněly, tak jsme aspoň zamávaly kaprům a pstruhům, co tam mají v prosklených kádích. Z těch byla Andulína úplně u vytržení a chtěla si na ně šáhnout.. Jo jo, Andulko….máš sice tátu rybáře, ale stejně se musíš chodit dívat na kapry do Tesca… J

Jak se nám holčička rozchodila kolem nábytku, začali jsme trénovat slejzání z vyšších objektů. A to bylo něco.. Naprosto jí nadchlo, když jí Petr posadil vedle sebe na konferenční stolek. To byla Paní důležitá! Jenomže pak jsme to museli dělat celý večer s tím, že z konferenčáku „skočila“ do mého náručí na gauč a z něho pak slejzala sama.. Měla z toho ohromnou legraci J.

Začala i dávat pusinky tak jak se má.. Chtěla jsem to onehdá předvést Peťovi a on hned taky žebronil. A ta potvůrka, i když mu seděla na klíně, tak mu jí jen poslala.. Zato včera si to naprosto užil a skoro to vypadalo, že mu bude muset Andulka půjčit jednu ze svých pampersek. Skoro totiž učůrávala blahem, protože Andulína snad 20x udělala dřep na zem a pak zas vyšplhala k němu, aby mu tu pusinku dala.. A sama od sebe! To jsem zas utřela já J

Do deníčku jsem konečně dala fotky z oslav prvního roku a ještě nějaké přidám. Jak jsme přehození na jiný server, jde to pěkně.. 3x hurá Jirkovi! J

S těma fotkama z oslavy jsem musela počkat až po odhlasování, aby to náhodou někoho neovlivnilo, případně abych se nemusela diskvalifikovat J. Výsledky už máme, teď ještě probíhá rozstřel a hlasování veřejnosti. Je to naprostá paráda, protože díky preferencím cen, které si všichni napsali (ač s děsnýma problémama), tak na každého vyšla v podstatě jedna fakt pěkná cena a ty druhé dvě jsou většinou drobnější, nicméně i tak určitě milé. Teď už jenom s Bulíkem házíme na sklo návnady a nicneříkající údaje, abychom holky trochu „potrápily“. Ale já se už taky hrozně moc těším na zveřejnění! J

Naštěstí to vedro dneska skončí.. tyhle teploty nad 30C nejsou opravdu nic pro mě a Andulka je pak taky unavenější a protivnější a hlavně pořád zpocená.  V pátek mi dokonce volal Peťa, ať pro něj přijedu do práce, že je mu hrozně zle, strašně ho bolí hlava. Aby ne, ve čtvrtek jel totiž s mokrou hlavou a měl na sebe nastavené fukéře a otevřené okno a pak mu to zastydlo. Naštěstí se z toho vyspal a v sobotu mu nic nebránilo odjet na rybářské závody do Kácova. Závody to byly ale nějaké pochybné, protože už poněkolikáté skoro nikdo nic neulovil a když na vítězství stačí 3 ryby, tak je asi něco špatně. Peťa přijel docela znechucený. Jestli jen vyberou startovné a předtím ty ryby zakrmí, aby jim tam zůstaly.. kdo ví…

Dopoledne jsme se ještě byli mrknout na Keramických trzích v Kostelci a bylo to moc pěkné. Zajímavé bylo, že v každém stánku měli něco úplně jiného, kdežto když člověk přijde do takových těch obchůdků s keramikou, tak je to všude na jedno brdo. Ale lidí tam bylo nepočítaně. Místama byly naprosto ucpané uličky a nešlo projít.

Největší zážitek jsme ale měly s mamkou u langošů. Viděly jsme, jak si je lidi nosí, tak jsme pátraly odkud a samozřejmě jsme ten patřičný stánek našly. Chtěli za něj sice 30,- Kč, což mi připadá lehce nehorázné, když si člověk spočítá výrobní náklady, to, že místo česneku to potírají česnekovou vodou, dají na to kečup z Makra a malinkato strouhaného sýra, ale mlsná huba je holt mlsná huba.. Oni je tam navíc nedělali přímo, ale měli je nakoupené mražené, takže je tam jen házeli a nechali vykoupat v oleji. My jsme braly 4 – i pro bráchu a pro Peťu a z toho jeden byl takový ulomený. Tak jsem tak na něj chvíli koukala smutným okem matky na mateřské, že je ho míň a co s tím teda uděláme, až to paní psychicky nevydržela a dala mi jeden navíc, který byl taky takový zmetkoidní. Kupodivu jsem neměla ani výčitky svědomí, za ty prachy… J

Andulka se o víkendu „rozchodila“ kolem nábytku a taky už pochopila, že se dá ťapat, když jí někdo drží za ručičky. Z toho má ohromnou bžundu, ale zas tak moc dlouho jí to nebaví. Nejvíc jí to bavilo v bazénu a ještě si ukazovala na střídání teplot – čili ráchat ve studené v bazénu  a za chvíli zas ve vaničce, kde byla voda od sluníčka pěkně prohřátá a takhle pořád dokola…

To je stejné jako v autě. Tam jí musíme dělat soukromé vystoupení STOMP, ale nehrajeme na košťata, ale na držadla, co jsou nad dveřmi. Andulína jen ze své sedačky ukazuje, kdo má zrovna mlátit J.

Taky ochutnala knedlíky s jahodama a hned z ní padala slůvka Ham, ham, ňam, ňam… A úplně nejlépe jí to jde na zmrzku nebo polárkáč, to už dělá prosím, prosím, aniž by jí člověk něco musel říkat…