Všechny naše deníky

děvčata, pište mi sem údaje, použijte "přidat článek" a já to vždycky hodím do tabulky a pak to smažu, aby tady byla jen ta tabulka, sirrka

Jak jsem rodila – Čuťas

Je 5. 7. a jakožto svátek jsem u kamarádky na chatě. Od manžela mám zakázáno rodit, protože dle něj je nejhorší rodit ve svátky a o víkendu, navíc druhý den má službu na celém okrese a ostatní kolegové jsou pryč nebo odjíždí.
Odpoledne jedeme ošetřit jednoho pacienta a na zpáteční cestě na chatu musíme volit jinou cestu – děs a hrůza – a já vyslovuji pověstný výrok- POKUD MI TOHLE NEVYVOLÁ POROD – tak už nic a já budu první permanentně těhotná.
21.00 opět ošetřujeme pacienta v ordinaci a já doma medituji,jestli to co ze mě teče je plodovka či ne. Dle vašich rad si jdu lehnout a uvidíme.
6.7. po půlnoci mě probouzí teplo a vlhko mezi nohama a já jsem si jista, že je to plodovka. Krátce na to nastupuji kontrakce. Budím manžela a řešíme kam pojedeme – Vrchlabí zavrhuji okamžitě, protože je to 250 km. Pak přichází v úvahu Opava, nebo Ostrava – Vítkovice. Volíme O-Vítkovice a vyrážíme . Manžel mě během ½ hod. jízdy ještě důkladně naklepe na všech kolejích.
V porodnice 2.30 po vyšetření zní verdikt- jste na 2 cm, všechno tuhé. PA natočí monitor – hrůza vleže a navrhuje, že mi píchne Plegomazin na spaní, protože je to prý na dlouho. Léky odmítnu a vytásnu se s porodním plánem, který do puntíku respektuji, dokonce se mi omluví, že chrustika nemůžou zabalit do vyhřáte pleny, protože je nahřáte nemají.
Absolvuji klystýr, protože na doporučení PA se rychleji rozběhnou kontrakce. Jsme s manželem na pokojíku se sprchou a já trávím většinu času na balóně v pokoji, nebo ve sprše. Manžel budˇto spí nebo běhá s mističkama, protože občas zvracím ( odmítám i Torecan, protože vím, že mi snižuje tlak a já bych byla hotová)
Po 3 hodinách k údivu PA jsem již na 5 cm a po 5 hod. je branka zašlá a já se chystám k tlačení. Dle rady PA si lehám na bok s vytrčenou nohou- což je hrozná poloha- ale prý to pomůže sesunutí hlavičky. Vzhledem k tomu , že jsem odmítla jakoukoliv medikaci a nástřih čeká, se. Manžel se mnou dýchá jako vzteklý, protože jsem úplně vše zapomněla, takže pískám , skůčím, ale neprodýchávám. Tady byla jeho role absolutně nezastupitelná a děláme mašinku, potom mi nosí mokré hadry na čelo, protože si připadám jako infrazářič. V 7.45 se chystáme tlačit, když se odvedle ozve volání o pomoc, protože jiná maminka taky rodí. PA odbíhá a já dál prodýchávám a dávám čas, aby se vše připravilo . Okolo osmé se moje PA vrací a jdeme na tlačení,moc mi to nejde až si vzpomenu, že to má být jak na záchodě. Nechá vstoupit hlavičku na hráz a čeká na další kontrakci ( nemám oxytocin, takže jsou delší pauzy).
Pak se ozve ať pořádně zatlačím a já skůčím, že to pálí a řeže ( to jsem se asi trošičku trhala a procházela hlavička), další zatlačení a cítím ramínka a naposledy nožičky. Všichni mě chválí, protože nevěřili, že to zvládnu jen tak, obzvláště po prvních neúspěšných tlačících pokusech, kde jsem vydechovala. Položí mi chrustika na břicho a já nevěřím, že je tak veliký. Jen si kviknul, když jsem ho vyšoupla ven a pak je spokojený,sestřička jej odnáší na zabalení cca 5 min. Porod placenty je během 5 min. a mě chystají na šití. Což byla nejnepříjemnější věc, ale skvěle fungoval manžel, který při vpichu mi strká pod nos ten uzlíček a já přestávám vnímat bolest. Manžel to okomentoval, že si mě příště zašije sám. Po odpočinku na pokoji cca 3 hod. jsem plna euforie a jdu se osprchovat, telefonuji známým atd. Ty hormony pracuji fakt perfektně. Večer si už beru chrustika k sobě, ale je to trošku boj. Další dny už jsou lepší, až na ty problémy s kojením. Sestřičky jak na novorozeneckém, tak i na šestinedělí jsou velice ochotné a v kteroukoliv dobu připravené poradit a pomoci. Můj porod je označován za fantastický a všichni jen chválí. Myslím, že spokojenost je oboustraná.
Závěrem – musím upřímně poděkovat celému osazenstvu porodnice ve Vítkovicích, protože vše proběhlo jak jsem si přála, nikdo mi nic nevnucoval, spíš poradili, co pomůže a byli kdykoliv nápomocni radou, nebo činem. Úplně závěrem- Václav, 6.7.2004, 51 cm, 3 750 g, prvorodička, doba porodu od 1.kontrakce 8 hod., bez léků.

http://www.ordinace.cz/list.php?listId=21

17.7.2004

přes den nebolestivé tvrdnutí břicha

ve 23:00 začaly mírně bolestivé stahy, dobře snesitelné, nepravidelné v intervalu okolo 15-25 min., v noci se dalo mezi nimi usnout, ale některé stahy mě vzbudily, vstávala jsem okolo šesté, spala jsem asi 5 h (velká chyba ! měla jsem spát ještě dokud to šlo)

18.7.2004

v 8:00 ráno začaly být stahy pravidelnější, začínám je zapisovat, ale intervaly náhle přeskakují z 5 min na 12, pak na 8 a na 15, tak jsem zmatená, ale radši už nic nejím, piju maliník a snědla jsem pár piškotů, ty by se měly strávit brzy, přes den jsem byla důkladně na WC asi 3x a večer znovu 3x, postupně odcházela i hlenová zátka

asi ve 23:00 zkouším jít spát, mezi kontrakcemi se dá spát, ale začínají být zákeřnější (to jsem ještě netušila, že proti těm, co přijdou, je to stále pohodička) a rozdýchávat je v leže je už dost velký problém, takže jsem toho moc nenaspala, okolo jedné v noci jsem vstala a radši je rozdýchávala ve stoje

19.7.2004

okolo 4:00 k ránu už jsou stahy téměř pravidelné (malé výkyvy 1-2 min) a zase o něco silnější (stále pohodička, i když jsem si to v tu chvíli nemyslela) jsou po 5 min. a trvají 50 vteřin-1min., stále ještě vnímám okolí a můžu reagovat mezi i při stahu

6:15 výjezd do porodnice v Kadani, stahy jsou již hodinu po 3 min., ale v autě se zase prodloužily na 5 min. (v tu chvíli jsem to nevěděla, ale teď vím, že jsme jeli včas, později při silnějších kontrakcích bych to asi v autě nerozdýchala)

7:00 příjezd do porodnice, příjem – sepsání papírů + monitor, bohužel bez Petra, ten šel přeparkovat auto, a když přišel zpátky, tak ho nechali čekat, přitom tam klidně mohl být a odpovídat na otázky, sestra je naprosto lhostejná až mě to deptalo, ale jinak dobrá, aspoň na mě nekřičela, neměla blbé poznámky, jakože i to se stává

vyšetřil mě doktor a jsem otevřená na 3 cm

na monitoru mám asi 3x kontrakci, intenzita 60 (když jsem si uvědomila, že k porodu je potřeba přes 100, tak jsem protočila panenky, že tímto tempem budeme rodit někdy v noci)

pak proběhlo holení a klystýr, měla jsem sebou YAL, ale protože jsem četla, že na každého působí jinak, tak jsem si nechala dát klasický klystýr, YAL si nejdřív musí každý doma vyzkoušet sám, aby věděl, jak na něj bude reagovat

okolo 8:00 jsme převedeni do místnosti CAPu pro 1. dobu porodní, jsou to 2 místnosti a příslušenství, jsou tu všechny možné porodní pomůcky a postupně jsem si všechny vyzkoušela, Petr už tam na mě čekal v zeleném hábitu J

každou hodinu byla kontrola ozev miminka a kontrola otevření, šlo to nečekaně dobře,

v 9:00 jsem byla na 4 cm,

v 10:00 na 5-6, bolesti stále sílily při intervalu po 3 min a při rozdýchání kontrakcí už jsem nevnímala okolí, mezi kontrakcemi ještě jo

v 11:00 na 6-7, vlezla jsem si do vany a byla akorát zklamaná, protože bolesti to neztišilo, akorát byly horší o to, že jsem se nemohla hnout, nevím, jestli to tak má být, ale v té vaně jsem měla břicho nad vodou, takže mi to vlastně ani nemohla voda ztišit, pomáhalo, když jsem si sprchovala břicho horkou vodou

Petr celou dobu okolo mě skákal, masíroval mě, dával mi napít, zapisoval intervaly apod.

11:30 už jsem začala mít pocit na tlačení, takže kontrola (ta probíhala vždycky v leže a ještě se čekalo na kontrakci, takže docela kruťárna), zatím jsem rozdýchávala, ale stejně mi natekla branka, chjo, otevřeno na 8 cm

pak mi začaly slábnout kontrakce a ztrácely se ozvy, takže pro popohnání mi sestra píchla vodu a dilatovala hrdlo (pekelná bolest) samozřejmě v leže, pak na monitor, ležení jsem odmítla, tak to šlo kupodivu i ve stoje, intenzita stahů 80-90, furt nic moc a to už jsem začínala lézt po zdi

kvůli ztrácejícím se ozvám jsme museli na sál (asi někdy po 12 h), ale v tu chvíli už mi to bylo jedno a chtěla jsem to mít za sebou, byla jsem docela vyčerpaná z nevyspání a to jsme ještě nezačali rodit,

na sále bylo lůžko, tak to jsem zdvořile odmítla, že ležet nebudu ani náhodou, tak přiskotačily sestřičky a přestavěly ho na porodní křeslo, zatím jsem odmítla i sezení a že budu rodit ve stoje, tak pokrčily rameny a nechaly mě

takže jsem se držela madel křesla a stála, ještě jsem nesměla tlačit a ten pocit na tlačení už byl dost silný, takže jsem prostě všechny neudejchala, nechtěla jsem tomu věřit, že ještě nesmím, ten tlak byl tak velkej, že se to tlačilo samo, stále 8 cm, taky jsem si pěkně zakřičela, až mě to samotnou udivilo, já takovej od přírody klidnej, tichej člověk, ale pomáhalo mi to, pak mi sestra dovolila tlačit, nevím přesně, kolik bylo, okolí už jsem dávno nevnímala, asi okolo 13:00 h, taky si  myslím, že jsem byla stále na 8, nebyl tam ten 1 cm navíc, kterej chtěli, byla to docela úleva, když jsem mohla při stahu zatlačit, střídala jsem polohy na bobku, ve stoje a skončila jsem v křesle dobrovolně (tyhle kombinace se mi nakonec líbily nejvíc), protože už jsem se neudržela na nohách, klepala jsem se a byla unavená, když jsem měla chvilku, kdy jsem vnímala, co se děje, tak koukám, že je tam asi 8 lidí – sestry, doktoři, Petr a v pozadí uklizečka, to jsem si teda fakt nepředstavovala, ale ani mi to v tu chvíli nevadilo a přitom jsem docela stydlivka

pak se dr. něco nezdálo, tak mi píchli glukózu a něco na podporu slábnoucích kontrakcí

po pár zatlačeních jsem cítila hlavičku, trochu mě nastřihli  (měla jsem 2 stehy zvenku a 1 zevnitř) a za chvíli ve 14:00 byl Daniel venku, na což jsem zírala s otevřenou pusou, to je fakt úžasný a silný zážitek, na který se nezapomíná

D. měl chudinka otočenou pupeční šňůru okolo krčku, proto se ztrácely ty ozvy, ale byl v pořádku i v bříšku, což následně taky zjišťovali, že prej průtoky byly v pořádku, takže mu nic nechybělo a po porodu byl taky v pořádku, agpar score měl 10-10-10

Hned mi ho dali a sestra zkoušela, jestli bude dlabat, ale byl zblblej, tak nechtěl, dr. ho odnesl zvážit, změřit, Petr šel s ním a já rodila placentu, to bylo bez problémů, akorát mě bolelo břicho, když mi ho sestra mačkala, ale oproti předchozím zážitkům pohodička, pak mě šili, což bylo dost nepříjemné a bolestivé, cítila jsem to, i když mi píchli nějaké znecitlivění

Potom D. přinesli a na chvilku se přisál, pak ho Petr držel v peřince, protože já na to neměla sílu, bála jsem se, aby mi nespadl a bolelo mě břicho, abych si ho mohla položit na sebe, tak jsem odpočívala na křesle, nechali nás tam samotné 1,5 h a potom jsem šla do sprchy, ale musela jsem hned vylézt, protože jsem málem omdlela, pak se mi ale podařilo vysprchovat a šli jsme na pokoj, postel jsem odmítla, odkráčela jsem si po svých, ale cestou jsem trochu posedávala, když se mi zatočila hlava, ale jinak mi bylo dobře a klidně bych hned jela domů.

Jak jsem hlásila, kontrakce mi začaly kolem 11 večer - nic strašnýho, tak po 7 min. Taťka zpanikařil a hned volal babičce, ať přijede hlídat Miki, že jedem (naštěstí!!!). Ve 12,15 jsme s kontrakcema po 4 min. dorazili do Vrchlabí. Na příjmu nám milá paní mile řekla, že od půlnoci už porody nepřijímají, že mají dovolenou a zavřeno. Já myslela, že si dělá srandu!!! Ale doufala jsem, že je tam ještě nějak ukecám, když mám tak pěkně rozběhnutý porod. Nahoře mi ale PA řekla, že primáře vzbudí, ale že se rozhodně rodit nebude - tak jsem myslela, že mne alespoň vyšetří a řekne jak jsme na tom. Primář přišel dokonale rozespalý, a že prý mě odrodit nemůže i kdyby chtěl, že tam končí, nový primář že ještě nenastoupil a on že si bere dovolenou, takže porodnice je ode dneška zavřená a "dojížděj" jen maminy na šestinedělí. A co prý po něm chci. Já myslela, že zešílím!!!! Vyšetření prý nebylo potřeba, protože když mám ještě vodu, tak se nic neděje a mám jet do Jilemnice nebo do Trutnova. Rychle jsem se pakovala - a hlavně jsem držela manžela - myslela jsem, že primáže doslova na místě uškrtí! Navěsila jsem na něj naše 3 obří tašky, ža teda mažem jinam. ALE KAM??? Rychlé SOS babičce, ať koukne na ty porodnice na rodinku, ať mám alespoň nějakou informaci. A tak jsme s kontrakcema po 3-4 minutách vyrazili směr Jilemnice. Tam jsme nemocnici dost dlouho hledali - bylo všude zhasnuto, jako když mají zavřeno - a zrovna, když jsem vylézala z auta, volala babča informace - podle rodinky, tam asi posledních 50 let nikdo nerodil!!! Tentokrát jsem zpanikařila já, hupsla do auta a zavelela směr Hradec Králové. Cestou jsem manželovi pořád kecala, že kontrakce jsou po 6-ti minutách (byly tak po 3), ale už moc nevěril a tak s každou další kontrakcí přibývaly i čárky na tachometru - naštěstí byly silnice volné a tak jel vážně jak závodník 180. Do hradce jsem dorazili asi ve 2,15 s kontrakcema po 2 minutách. Manža se ověsil všema taškama (i když půlka věcí byla pro normální porodnici nepoužitelná (olejíčky, čajíček a tak), ale nikdo nevěděl která nebude potřeba) a vyjeli jsme nahoru do porodnice. Tam mne "píchli" na monitor a jen tak mezi řečí a mezi kopečkama přes 100 mi sestřička oznámila, že maj plno a není kde rodit!!! Dr. mi to vzápětí potvrdila, že už jim leží maminy s miminama i na porodním sále a že jediná volná místnost je vyšetřovna a chodba, a tudíž musíme jet jinam. Seskočila jsem z lehátka, zadržela šílejícího manžela, popadla naše tři tašky a ještě ve dveřích poprosila sestru, ať zavolá do Chrudimi a nahlásí mě tam (hlavně aby tam měli volno). Do Pardubic jsem prostě v žádném případě (po předchozích zkušennostech)nechtěla i když je to při cestě do Chrudimi a je to asi o 15 km blíž.

Takže z Hradce jsme se řítili už s kontrakcema po 2 minutách rychlostí, která určitě převyšuje rychlost uváděnou výrobcem auta. Manželovi jsem určitě vymačkala na palubce díru - měla jsem už vážně potřebu tlačit. Když jsme projížděli Pardubicema, tak jsem jen zavelela - ZATOČ. Takže jsme skončili v porodnici v Pardubicích s kontrakcema po minutě, takže jedna následovala druhou - měla jsem pocit, že už mám hlavičku mezi nohama. Otevřít nám dolů přišla tentokrát ne usměvavá, ale pěkně protivná starší sestra. Když jsem viděla, že je to ta, co se mnou rodila Miki, co jí manžel řekl, že nejsme v kravíně ale v porodnici, myslela jsem, že omdlím. Chtěla jsem utýct, ale už měla moji průkazku a bylo pozdě. No a taky už jsem nemohla ani chodit natož utíkat. Nahoře zavelela, ať manžel zůstane v chodbě a odvedla mě do jakési místnosti, že natočí monitor. Měli nějaký hezký nový přístroj, ale ten nefungoval, tak se jala najít jinej. V tom se mi strašně ulevilo - hlásila se ke mně druhá por. as. (nebo sestra?) - byla to kamarádka, kterou jsem asi 7 let neviděla a ani jsem nevěděla, že to dělá!!! Jak já byla ráda, že mě poznala! Hned jsem na ní vychrlila, že už to nevydržím, klystýr, že nechci, jelikož už mám od poledne průjem a nemám co kadit, a holit, že mě jako nestihne, a že bych ráda tu rodící místnost s vanou, co je na ní to polohovací lehátko, protože já si s tou mojí polámanou páteří prostě nelehnu. Na oplátku na mě ona vychrlila, že si mám jít dát sprchu, protože právě teď jim na sále rodí tři maminy!!! Prostě super!!! Mezi tím tam proběhla mladá doktorka zeptala se jak chci rodit a zase utíkala pryč rodit ty maminky na sále. Tak jsem se odplazila (už za asistence manžela, kterého mi zavolala) do sprchy "prodýchávat". Ale už to vážně nešlo, tak jsem vyslala manžela, že jestli nepůjdu hned na sál, tak porodím v té sprše!!! Tak mě PA odvedla na sál, kudy proběhla ta doktorka se slovy - ještě jedno miminko - pět minut ještě vydržte. Byla to ale jen chvilinka a přiběhla, praskla mi vodu, a do pěti minut byl Matýsek na světě. Ta doktorka byla opravdu super - zkrotila i tu starou sestru, když chtěla abych si lehla a ukurtovala nohy do kozy. Prostě ji odehnala, řekla že budeme rodit v sedě, napolohovala mi to por. lůžko do kolma a dolů šla ona. Zapřela jsem se o nějaký trubky na posteli - doktorce to bylo jedno. Jediný, co ta stará megera ještě stihla - přiskočit s holícím strojkem a trochu mě oholit na hrázi (to si doktorka zrovna brala rukavice). Navíc mě nenastřichla a když mi šila trhliny, tak vždycky řekla, kdy to píchne. Matýska mi dala hned na bříško, abych si ho pomuchlovala. Byl to nakonec plaváček - měl strašně moc plodovky a tak celá místnost plavala a všichni byli mokří. Hoďku a půl po porodu jsem se došla do sprchy vyčůrat a odešla na pokoj - měli dokonce jednolůžák, takže za mnou mohla na pokoj i Miki a mohla si Matýska hned ten den pomazlit. Sestřičky na poporodním i dětský sestry a doktoři byli skvělí - ochotný, milý ... . Takže měním názor na Pardubickou porodnici - i když jak jsem psala už kolikrát - je to jen v lidech. Měla jsem štěstí na doktorku, takže bylo všechno podle mě. Já byla v pohodě, Matýsek hezky pil a tak nás už v úterý pustili domů. Dneska už máme porodní váhu - Matýsek je vážně žrout. Já musím akorát chodit čůrat do sprchy - trhla jsem se "nahoře", tak to při čůrání pěkně pálí, jinak jsem taky OK. Matýsek je i hodný, akorát denně mezi druhou a třetí ráno si chce tak hoďku koukat a povídat - dneska už to ale zastal taťka.