Přestože můj muž neustále věří v moc výchovy, s jedním zjištěním se pomalu ale jistě sžívá. Holčičku v kluka prostě nepředěláš!!!
Tři králové už dávno nechodili, vánoční dárky měly holčiny už dávno rozebrané a postrkané ve svých úkrytech a stejně jsme si poctivě každý den rozsvěcovali sněhuláčky na vánočním stromku.
Jako by nestačilo, že venku padal sníh s deštěm, foukal silný nárazový vítr, v ulici přestaly jezdit tramvaje kvůli dopravní nehodě, ale já s dcerkou stejně musela šlapat na zápis do školy.
Mám trauma z dětství. Jmenuje se ČERT a MIKULÁŠ. Přestože, věřím, že mí rodičové měli tehdy ten nejlepší úmysl, tohle se jim nevyvedlo.
Nejsem vděčná pozorovatelka svého data narození. Pořád se asi budu cítit na méně let, než mi ve skutečnosti je. A tak dnes coby sedmnáctka říkám, že má rodina chtěla potřást mou pravicí a popřát mi k mým sedmadvacetinám něco hezkého.
Výchova je zvláštní věc. Asi nejvíc tím, že výchovu neprozrazuje tolik to, co naučíte své potomky vědomě, jako to, kdo je učí, co je naučí podvědomě a jakou váhu tomu sám přikládá.
V naší domácnosti je zvláštních situací, kdy celá rodina vyčkává. Přiznám se, že nevím na co?
Někdy mám pocit, že není větší katastrofy než prudký liják, který postihne naši rodinu.
Dalo by se říci, že můj sportovní antitalent či snad antipatie, je určitě dána rodově, protože, jak jinak by mohla mít takovou intenzitu.
Měla jsem mít opravdovské rande. Já vím, že mi nevěříte, protože máte představu maminy, která vaří, pere, smaží, je spokojená na svém písečku, ve svém doupátku a nemá potřebu se seznamovat. Omyl dámy!
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.