Moje zkušenosti
Chodím na školu, kde se používá jak slovní, tak známkovací (procentuální) hodnocení. Řekla bych, že to je docela výhodný kompromis.
Díky slovnímu hodnocení člověk zjistí, v čem má mezery, co na něm učitel oceňuje apod., nicméně se musím přiznat, že problémy se občas vyskytnou - někteří učitelé (nebo aspoň si to myslím) píší nejspíš podle nějakých předloh a všem lidem s dotyčnou známkou napíší totéž. Myslím si ovšem, že někdy je prostě těžké něco extra napsat, pokud žák je tak nějak průměrný a ničím nijak nevyčnívá, takže ne vždy to učitelům zazlívám.
Na druhou stranu, známky jsou taky potřeba - je přesně určená hranice, kdy může žák postoupit do dalšího ročníku či nikoliv a potom taky vidí své možnosti skrze čísla realističtěji - ono 100% a 75% je sakra velký rozdíl. Navíc i učitelé, kteří mi dávají jedničky (či jejich ekvivalenty, abych byla přesnější) mi stejně pořád píší, v čem bych se ještě měla zlepšit - pamatuju si na posudek své seminárky, ze kterého jsem byla naprosto vyděšená, protože tam byla spousta návrhů na zlepšení, ale na konci jsem viděla ohodnocení 95% - a docela mě to naučilo brát chyby jako naprosto přirozenou věc, nicméně mi je pořád líto, že mám v sobě zažitou tu posedlost známkami - ,,hlavně aby to bylo na jedničku...´´
Co se týče té Anglie, tak tam to je tak, že jediná oficiální lejstra s výsledky ve vzdělávání jsou více méně jen malé a velké ,,maturity´´ - něco jako vysvědčení sice taky existuje, ale 1) školy nejsou povinny ho vydávat, 2) i kdyby žák ze všeho ,,propadl´´ (opakovat ročníky v podstatě nelze), škola není povinna ho za to nějak pranýřovat, postupuje do vyššího ročníku a 3) ony závěrečné zkoušky jsou organizované státně, o všem rozhodují externí činitelé, takže učitelé mohou nanejvýš napsat na nějakém hodnocení pro rodiče, co předpokládají za známky u zkoušek - takže to určitě neplatí jen pro výchovy, nýbrž i pro všechno, protože prostě škola nemá oficiální pravomoce pro nějaké oficiální hodnocení. (Já jen, že jsem an to psala seminárku...)
Odpovědět