Je fajn, když se člověk rozhodne a je pak spokojený

Když jsme se rozhodli, že půjdeme do svého, chtěla jsem jí z města na vesnici. Objížděli jsme toho mnoho. Nejvíc se mi líbil dům na vystrkově /doslova/, pěkná a poměrně levná opravená chaloupka, zahrada, všude kolem lesy a louky. No krása. O kus dál na zahradě byla venku stará paní. Zašla jsem se poptat, jak se tam žije. No krásně, pokud jsou malé děti nebo jste v důchodu. Ale - v zimě se silnice neudržuje, takže tudíž tam jezdí autobus pouze ke křižovatce, dobrých 5 km do kopce se musí pěšky. Jednou se paní udělalo zle, nahoru nevyjela ani sanita a paní sváželi dolů na saních. A to i přesto, že její syn má terénní vůz a 1x za měsíc vozí všem obyvatelům nahoru potraviny - v případě, když je sníh.
A naše tedy devítiletá dcera - ježiši, to nemyslíte vážně, taková prdel světa, jak asi budu jezdit do školy, na kroužky......
To mi otevřelo oči, nemůžu myslet jen na sebe a mít právě ty romantické představy, musím taky myslet na děti.
Máme hypo - ne na 25 let, nebydlíme v satelitu, ale ve staré zástavbě ve městě a jsem celá šťastná, že jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli. Moje děti jsou spíš městské děti, nějaká farma doma by je nenadchla, ostatně ani mě ne, zahrada ano, ale žádný lány, mají svoje kroužky, svoje kamarády, a i když jsme doma rádi, tak dovolenou v létě ani v zimě si neodpustíme - přece jen, je potřeba vypadnout ze stereotypu. Resp. - my máme tu potřebu.