Re: Rozvíjí školka dítě opravdu tolik?

Pocházím z normální a funkční rodiny a vím, že v mnohém ohledu dávám dětem víc než kolektivní zařízení - teď, když jsou maličké. Ale přesto na svých dětech (hlavně na tom starším) vidím, že potřebuje i navazovat kontakty s dětmi. Povahu mám spíš slabší, ale časem jsem kolektiv začala velmi potřebovat a rozvíjet se v něm. Vím, že i kdybych se postavila na hlavu, tak svým dětem kolektiv stejně starých dětí nenahradím a ani nahrazovat nechci. Když jsem začala chodit do školy, tak byla moje maminka s mladším bratrem na MD. Byla jsem tehdy (v té první třídě) ráda, že byla doma, když jsem přišla ze školy. Ale v tu dobu už jsme to dopoledne jedna bez druhé (plus já ještě 2x - 3x týdně odpolední aktivitu) potřebovaly jako sůl. Když jsem povyrostla, byla jsem velmi ráda, že po škole musím sama a bez doprovodu nějaké dospělé osoby absolvovat mimoškolní aktivity. Dítě se má podle mého názoru postupně osamostatňovat (v souladu se svou povahou a možnostmi) a rodič koneckonců také. Nejsme dejme tomu ve Velké Británii, kde jsou i ty nejmenší děti ve škole od 9.00 do 15.30. Pokud maminka při malém dítěti pracuje jen pár hodin denně a dítě chodí na dopoledne do školy, tak přesto zbývá ještě spousta času ke společným aktivitám.

Už teď na MD, která se mi chýlí ke konci, přicházím do stádia, kdy jsem zralá na práci na částečný úvazek, stejně jako moje děti jsou zralé na pravidelný kontakt s někým jiným než se mnou. K mladšímu budu mít individuální hlídání, starší bude chodit na dopoledne do školky, na déle ne, protože to považuji za zbytečné.

Ke konci ZŠ jsem si prošla náročným obdobím spojeným s těžkou nemocí blízkého člověka, kdy mi naopak pobyt v kolektivu velmi pomohl. Při představě, že bych měla být tehdy neustále doma a nikam se nehnout ani na krok, se mi dělá zle. Stejně jako při představě, že bych měla zůstat doma do 14 let věku nejmladšího dítěte, rezignovat na zaměstnání, když jsem do své kvalifikace investovala spoustu času a energie (právě proto, abych mohla vhodně skloubit práci a rodinu), a od rána do večera řešit jen potomky a jejich školní přípravu. Něco takového svým dětem nikdy neudělám a jsem ráda, že mí rodiče nikdy nic takového neudělali mně. Že jsem měla možnost se naučit fungovat jak v rodině, tak mimo ni - najít si kamarády ve škole apod, naučit se, jak to funguje, než maminka dorazí z práce atd. Že jsem si jí mohla vážit i za to, kolik dobrých věcí dokázala ve svém zaměstnání, než s ním po těžké nemoci bohužel musela skončit.

Párkrát jsem se ze zvědavosti podívala na diskuse o domácí škole a udělala, resp. dotvořila jsem si názory. Mám ovšem tolik slušnosti, že do těch diskusí nepřispívám.

Pokud jsou tvé děti spokojené, tak je to jen a jen dobře. Já jsem zase šťastná, že jsem žila tak, jak jsem žila. Že mě nikdo celé dětství nedržel jako ve skleníku. Že mi nikdo v určité době dobrovolně nevěnoval víc času a pozornosti, než jsem potřebovala. I když se považuji za velmi oddanou matku, tak nejsem ochotná být s dětmi doma do jejich minimálně 14 let, stejně jako já bych jako dítě nestála o to, aby tohle kvůli mně podstoupil nějaký dospělý.