Re: jiný pohled na svět

Článek je psán o celkem normální rodině, kdy člověk ať už ze setrvačnosti nebo kvůli nesouladu v názorech rodinná setkání komplikuje, oškliví a pokud možno se jim vyhýbá a pokud ne, přetrpí je. Jde myslím spíš o to, aby se přitom mohl člověk příjemně pobavit třeba s tetou, která zná historii od a do z, místo toho, aby jí kritizova přemíru a nesmyslné kombinace bižuterie. Babičce nevyčítal nevyvážený jídelníček, ale třeba zavzpomínal na prázdniny, které u ní v dětství trávil. Se švagrem probral novinky v mobilních telefonech místo aby mu omlátil o hlavu jak špatně si vybral auto. Nerozčiloval se nad tím, že v navštívené domácnosti nemají pro všechny stejný hrníček na kávu (i když on to tak doma má) a naopak měl radost, že si to kafe má s kým dát.

Chápu, že pokud člověk považuje své dětství za peklo, za rodiči se nehrne ani s vlastními dětmi. Ale autorka coby psycholožka by k patologickým vztahům asi přistupovala jinak a do tohoto článku se nezdají být zahrnuty. Spíš se mi zdá, že jde o apel, abychom neupíraly vlastním dětem kontakt s rodinou a neprojektovaly své vlastní vidění do jejich vztahů k příbuzným. Lidé nejsou dokonalí, ale není na nás, abychom jim to zazlívali. Na druhou stranu, aby i děti poznaly, jaké chování už je mimo přijatelný rámec, měly by vědět, kde ten přijatelný rámec ještě je a jak s pouze nepříjemnou situací naložit a samozřejmě co udělat, když chování druhých překročí pro nás přijatelnou mez.

Ale zpět k článku. Jsou v životě situace, kdy člověku pomůže vědomí, že je součástí nějakého širšího společenství, že odněkud vzešel. A rodina je k tomu dobrý základ. Pokud se rodinná setkání dítěti prezentují od mala jako nutné zlo, nebude se chtít stát jejich součástí a bude se cítit mezi svými jinde. Dost možná, že za pár desetiletí na oslavu maminčiných osmdesátin raději do "eldéenky" nedorazí.